Putování za tradicí

Tomáš Kočko & ORCHESTR

Frýdecko-místecký muzikant Tomáš Kočko má v Big Beng!u ustláno na růžích. Přestože hudba, kterou nahrává na alba společnosti Indies Records, tak docela nezapadá do formátu časopisu, naše recenzenty pokaždé nadchla. Moravská písnička v jeho provedení trumfuje rockové standarty svou silou, přirozeností a krásou, které jí dokáže kočko, ať už jako tvůrce či jako šiřitel, vetknout. Nejinak tomu bylo i v případě nedávné emise novinky Hodovnice.

Tomáš Kočko sice nastoupil na konzervatoř jako muzikant (violista), dokončil ji ale jako herec. Později odešel na brněnskou JAMU studovat obor muzikál, aby si tu samou školu zopakoval v oboru operní režie. letos v červnu z něho promoval. "Dovolím si vás trochu opravit s tou lidovou muzikou, jak jsem si přečetl ve vašem časopise. Ono je to takové ošidné. Já dělám moravskou hudbu, ale nikoli lidovou. Lidová muzika nezná autory. Moje muzika jen vychází z tradiční hudby regionu, ve kterém jsem se narodil. Neznamená to samozřejmě, že jsem se tím omezil. Docela klidně můžu dělat třeba hip-hop ovlivněný tradiční hudbou," rozvyprávěl se Tomáš Kočko, který to s tím odklonem od moravské tradiční hudby myslel smrtelně vážně. V současné době totiž spolupracuje na novém albu doommetalových Silent Stream Of Godless Elegy a nesmírně si to pochvaluje. "Nežiji ve vzduchoprázdnu a vnímám všechnu muziku, která mě obklopuje. Ničemu se neuzavírám. Klukům budu na desku dělat nějaké aranže a moc se na tu spolupráci těším. Vůbec to ničemu neodporuje, jenom asi bude znát, že odněkud pocházím. Já to ale v sobě podporuju. nemá smysl kopírovat zahraniční vzory, snažit se hrát jako peruánští indiáni nebo australští domorodci, protože tak hrát nikdy nebudu. Jsem odtud a je ve mně zdejší muzika."

Když Kočko procházel druhým ročníkem oboru muzikál na JAMU, jeho profesorem byl známý propagátor moravské písničky, Petr Ulrych. Jednou od něho dostal sbírku veršů valašského básníka Ladislava Nezdařila, Horní chlapci. "Když prý se mi to bude líbit, mám zkusit nějakou báseň zhudebnit. Na další hodinu jsem přinesl čtyři skladby a on mi tu knížku nechal s tím, ať to dodělám. Ten hlavní ´kopanec´ mi tedy dali Petr Ulrych a pan Nezdařil."

V loňském roce vyšla Kočkovi deska ONDRÁŠ, zhudebněný zbojnický příběh, který po všech stránkách připomínal postup při vzniku Horních chlapců, kteří už na sobě albovou etiketu měli. Zdálo se, že se jako tvůrce inspiroval příběhy a předlohami.

"Když jsem zhudebňoval Horní chlapce, snažil jsem se poznávat hlouběji tradiční hudbu severní Moravy. Narazil jsem při tom na spoustu zajímavých písniček a příběhů. Příběh Ondráše je na severní Moravě známý. Kdekdo je schopen říct, že to byl zbojník, ovšem tím to hasne. Věděl jsem z dějin hudby, že Leoš Janáček chystal operu Ondráš, což nebylo jen tak, protože on je pro mně velmi kvalitní autor. Řekl jsem si, že se zkusím dotknout tématu, o kterém on přemýšlel. Měl jsem pár lidových písniček, které se tohoto tématu dotýkaly, a Nezdařil měl pár básniček o zbojnících, kteří mívali podobný osud. Chtěl jsem aby ta deska měla nějakou formu, aby se vzájemně doplňovala hudba, texty a třeba i booklet."

Aktuální počin se jmenuje Hodovnice a Kočko se na něm nevrátil k formě příběhu, ale sestavil album z jednotlivých písniček, v drtivé většině autorských. "Zdánlivě to vypadá, že jsem změnil přístup. Ty písničky samy o sobě skutečně dějově nevytvářejí příběh, ale Hodovnice je příběh můj. je to mé putování za tradicí. Putování za tím nejstarším, co zbylo, co se přes veškerou sílu christianisace podařilo uchovat ještě z dob přírodních kultů starých Slovanů. Už když jsem dělal na Ondrášovi, vysedával jsem v místních archivech a narážel na zmínky o Hodovnici (dnes Godula - hora v Beskydech s pohanským obřadištěm - pozn. aut.) nebo o starých zvycích. Začalo se to nabalovat jako sněhová koule. Album začíná prostým zaříkáváním dětí, písničkou Hodovnice, protože to je nejstarší písnička, kterou se mi na to téma podařilo najít. Od toho jsem se odpíchl. Všechny další pohanské svátky, které jsem na albu zpracoval, jsou mé pohledy na ně."

Kočko není příznivcem vyzvedávání moravského folklóru jako čehosi nedotknutelného. "Posledními regiony v jejichž spojitosti se dá mluvit o lidové kultuře, jsou Valašsko a Horňácko, samozřejmě jde o zapadlé vesničky v horách, ale jinak se to na Moravě ztrácí."

Jaroslav Špulák, rockový obtýdeník Big Beng!, 20.12. 2001

TOMÁŠ KOČKO : Hodovnice

Milovníci středověké folkové hudby mají důvod k radosti! Třetí album Tomáše Kočka „Hodovnice“ může být vzorem v oblasti textu, přednesu i hudebního zpracování. Tomáš Kočko čerpal inspiraci ve středověké hudbě Evropy, ale neotročil jí. Jeho originální písně si ponechávají mnoho svobody v harmonii, melodii a celkové instrumentaci (včetně užití sitáru v písni „Godula“). Přitom vše působí přirozeně a samozřejmě. Kočko sám hraje na akustickou kytaru a mandolínu. Ve skupině dále hrají houslista Pavel Hanousek, flétnistka Petra Václavíková,, kontrabasista Jiří Vágner, perkusista Petr Hladík a cimbalistka Michaela Lipárová. Jejich hudba nikdy nesklouzává k rocku. Perkusista používá pouze malé nástroje a ruční bubínky. Proto jejich hudba stojí blíže Pentagle než řekněme Jethro Tull. Je velice radostnoá, oslavnoá a zasluhující respekt. Mnoho umělců v Evropě a severní Americe vydává podobná alba, ale Hodovnice stojí vysoko nade všemi, díky Kočkovu nádhernému trubadůrskému hlasu a výbornému hudebnímu projevu. Opravdové milovníky této hudby by neměl odradit ani fakt, že texty písní jsou zpívány česky. Písně jsou sdělné samy o sobě. Vysoko pak září titulní skladba „Hodovnice“ (se sborem dětských zaklínačů), dále písně „Ze země“ a „Beltine“.

Silně doporučujeme…

Francois Couture, AMG All Music Guide, duben 2002 hodnocení: 4 body (max. 5)

Originál (v angl. jaz.) na www.allmusic.com

TOMÁŠ KOČKO : Hodovnice

Hodovnice je nejen jméno hory, na které se ke svým hodům scházeli staří Slované, ale také název alba s dvanácti písněmi, které interpretuje formace nazvaná TOMÁŠ KOČKO & ORCHESTR. Vystudovaný operní režisér a všestranný muzikant Tomáš Kočko tak pod jeden termín shrnul partu devíti muzikantů, kteří zde hrají na nejrůznější nástroje a občas také zpívají, a zahrnul tam i osmičlenný dětský folklorní soubor Ostravička. Písně buď Tomáš sám složil nebo upravil z moravských a slezských lidových, a jejich náměty se vrací ke starým lidovým zvykům a oslavují přírodu. Jazyk textů využívá nářečních prvků a jejich poezie je Tomášovi vodítkem pro bohaté hudební vyjádření, melodické i aranžérské. Množství použitých hudebních nástrojů je velké a rozmanité. Vedle kytary, mandolíny, fléten, houslí, violy, perkusí a kontrabasu také grumle, didjeridoo, cimbál, darbuka, djembe a sitár. Výsledkem je neobyčejně pestrý a barevný zvuk lahodící sluchu, někdy i lehce odvádějící pozornost od sledování textu. To ale není žádné neštěstí, protože všechny slova všech písní lze nalézt v pěkně vypraveném bookletu, který vedle krásných přírodních fotografií obsahuje i snímky dávající nahlédnout do nahrávacího studia. Autorem bookletu je jakýsi Tom z Redblacku, kterému tu je děkováno za trpělivost. Tou musí být při takovémto projektu obdařeni asi všichni zúčastnění. Je dobře, když je to pak znát na konečném výsledku jako v případě tohoto zajímavého alba.

Ivan Kott, fan-zin Jonášklub

TOMÁŠ KOČKO : Hodovnice

Po loňské, všeobecně mile přijaté, edici zhudebněného klasického zbojnického příběhu Ondráš, přichází Tomáš Kočko s, z větší části autorským, počinem Hodovnice. Registrujeme-li na albu tandem lidových písní (Vesna, V javorových horách), nic to nemění na pospolitosti počinu. Jak známo, Tomáš Kočko je cosi jako „konkrétní lidový tvůrce“, a tak pouze přibral cosi z lidové tvořivosti a doplnil tím tvořivost svou – lidovou. Kočko je citlivý muzikant s vzácným pohledem na domácí folklór a ještě vzácnějším darem zpracovat jej pro současnou dobu. Na desce se totiž podílí i jeho „orchestr“, který svým bohatým nástrojovým obsazením dává možnost zachytit písničky doslova „ze všech stran“. Výsledkem je tvorba, jež se musí zákonitě dotknout každého posluchače na tom správném místě, pokud má tento kořeny v našem kraji. Je bytostně slovanská. Kočko, jak bylo řečeno, tvoří muziku lidovou a dotýká se toho, co lze z dnešního pohledu označit jako world music. Kompozice jsou, opět díky možnostem „principálova“ orchestru, zaranžované do podoby, kdy každý tón každičkého nástroje hraje svou neoddělitelnou a neoddiskutovatelnou roli. Pokud horujete pro Čechomor, dostane vás Kočko. Pokud horujete pro muziku, Kočko to dokáže také.

Jaroslav Špulák, hodnocení: ****** (max.7) Rockový obtýdeník BIG BENG! 25.10.2001

Tomáš Kočko vydal nové album

Tomáš Kočko vydal nové album
VALAŠKÉ MEZIŘÍČÍ - Tomáš Kočko, kytarista, zpěvák, skladatel, herec i režisér pojmenoval své třetí album Hodovnice podle staroslovanského názvu hory Godula v Beskydech. Tématicky pojal novou desku jako ohlas předkřesťanských lidových zvyků. Na rozdíl od písní z debutového alba Horní chlapci, i většiny písniček z druhé desky Do kamene tesané aneb Ondráš, které byly zhudebněnými texty valašského básníka Ladislava Nezdařila, je album Hodovnice v podstatě autorským projektem frýdecko-místeckého písničkáře. Do povědomí folkového publika vstoupil Tomáš Kočko především zhudebněnou ohlasovou poezií Ladislava Nezdařila, který psal ve valašském dialektu. Básníka tím jistě mezi svými posluchači zpopularizoval, protože mnozí by se zřejmě jinak k jeho tvorbě nedostali. Písničkář na druhé straně v Nezdařilově poezii našel kvalitní a originální texty a tím i kvalitní repertoár, souměřitelný s tím nejlepším na folkové scéně. Když připravoval nové, od roku 1999 třetí album především z písní s vlastními texty, musel si být vědom, že se nevyhne srovnání s tvorbou Nezdařilovou. Kočkovy texty skutečně nenesou velká poselství, nepřinášejí v objevném jazyce nečekané obrazy, nemalují v jemném stínování intimní krajinu nepoddajné duše, pokorné jen před Pánembohem, věčností a přírodními zákony. Občas se tu neutříděně proplétá spisovná čeština s hovorovou, i s jazykovými zvláštnostmi valašského nářečí. Z tohoto pohledu jsou vybroušenějšími útvary lidové písničky – úvodní Hodovnice, zaříkávaná dětským folklórním souborem Ostravička, která zazní také v závěru alba v jiné aranži pod názvem Godula, slezská lidová Vesna, a balada z Valašska V javorových horách, nejsilnější a nejhezčí píseň alba. Nepřeslechnutelně pěkná je i Kočkova vlastní písnička Svatojan, která bude hitem přinejmenším jeho koncertů, ledaže by si posluchači seděli na uších. Všechnu hudbu jinak složil a písničky aranžoval Tomáš Kočko v logické návaznosti na předcházející desky, se schopností posunout vlastní výraz i zvuk svého Orchestru k důraznějšímu projevu. Na raných nahrávkách se písničkář evidentně vyhýbal bicím nástrojům, později využíval perkuse velmi střídmě. Pro zvuk alba Hodovnice jsou však různé bubny a bubínky doslova určující. Rytmice Kočkova Orchestru vůbec prospěl příchod nového perkusisty Petra Hladíka a hráče na kontrabas Jiřího Vágnera. Nahrávky mají jiskřivě svěží, barevný a moderní zvuk, postavený výhradně na akustických nástrojích. V nápaditých aranžích se s kytarami, flétnami a cimbálem pojí i exotičtější nástroje zcela přirozeně, jen sitár v závěrečné skladbě hraje, mírně řečeno, z jiného světa. Kočko je stále v pěveckém výrazu bližší popu než zemitému folku, ale v šarži, již si vytvořil, zůstává jeho projev bezchybný. Hodovnice je z Kočkových dosud vydaných desek nejsamostatnějším albem.

Karel Prokeš, deník Naše Valašsko 11.12.2001

Tomáš Kočko & Orchestr - Hodovnice

Hodovnice, Morena, Vesna, Čarodějka, Čaruju…, Ze země, Pod májí, V javorových horách, Svatojan, Na loukách, Beltine, Godula - celkový čas 52:25 - vydalo Indies Records 2001

Přiznám se, že s povídáním o téhle desce jsem si dával dost načas, a vlastně se mi do něj nechce ani v tuto chvíli. Tohle dílko Tomáše Kočka je totiž natolik úžasné, že i po měsíci intenzivního poslechu v něm nacházím a objevuji stále nové a nové dimenze. A Tomáše Kočka už si sám pro sebe po tomhle výkonu zcela bez diskuze zařazuji po bok takových mistrů svého oboru, jakými jsou například Jiří Pavlica nebo Iva Bittová.

Hodovnice se prý říkalo tajemné hoře, která byla už od příchodu Slovanů do naší země svědkem dávných obřadů a hodů. Jak šly věky, hora dostala jiné jméno - Godula - ale staré pověry a zvyky zde zůstaly. Tomáš Kočko se tedy odvážně pouští až kamsi do dob počátků křesťanství, aby se i nám pomocí starých lidových popěvků a vlastní fantazie pokusil ono tajemné kouzlo starých dob přiblížit. Konečně, písně s názvy jako například Vesna, Morena, Svatojan nebo Beltine, které na cestě mezi Hodovnicí a Godulou najdeme, mluví samy za sebe.

Ten, kdo by však čekal přísně folkrórní desku, může být překvapen. Mezi instrumenty se zde sice objevují klasické nástroje jako cimbál (Michaela Lipárová), grumle (Tomáš Kočko), flétny (Petra Václavíková) nebo housle (Pavel Hanousek), ale celé kompozici dominuje Kočkova dvanáctistrunná kytara, objeví se zde i didjeridoo a v poslední Godule - představte si to! - dokonce i exotický sitár (Dušan Michna).

A dál: úvodní a zároveň titulní Hodovnice je sice zaranžovaná jako klasická zaříkávačka (zde dostal Tomáš úžasný nápad, aby celou skladbu nazpíval Dětský folklórní soubor Ostravička) se všemi klasickými instrumentálními ingrediencemi, ale už druhá Morena na vás dýchne silně bluesovým nápěvem. Jenže - posloucháte dál a divíte se: ono je to čím dál tím víc "moravské"! Tady se totiž nádherně ukazuje Kočkův skvělý cit pro aranžmá - pokud budete poslouchat celou desku dál, jen stěží se vám podaří uhádnout, kde Kočko vychází z lidových melodií a textů, a kde je autorem melodií, ale i textů on sám. Nakonec se zvědavě podíváte do bookletu a zjistíte, že pod převážnou částí skladeb je skutečně podepsán jen Tomáš Kočko. Hudba je však tak různorodá a texty opravdu tak prostinké a přitom tak silné, že byste to do tohoto relativně mladého člověka ponejprv vůbec neřekli.

Všechny skladby i jejich řazení na mě navíc působily po celou dobu emočně velice silně a bylo jedno, ať už mi hrálo cédéčko v discmanu cestou rychlíkem (a já se rozhlížel po čerstvě zasněžené vánoční krajině) a nebo pražskou tramvají (a já se rozhlížel z okna po výkopech a omšelých staroměstských zdech), či snad doma v klidu před spaním. Ještě navíc jsem k tomu vždycky znovu a znovu oceňoval různé harmonické i rytmické finty, kterých je na celé desce hned několik, a všechny dle mého názoru vrcholně podařené. Tady mě asi nejvíc dostala mezihra v písni Beltine (mimochodem jedné z nejlepších na albu), kde je do tříčtvrťového taktu náhle vložen jeden takt dvoučtvrťový, navíc v místě, kde si harmonie lehce pohrává s rockovou melodikou. Paráda.

Nad čím ale ještě teď neustále přemýšlím, je to, zda jsem správně pochopil záměr Tomáše Kočka "Hodovnice versus Godula" (ale i kdyby byl můj výklad jen mojí fantazií, vůbec bych se nezlobil). Godula není totiž nic jiného, než znovu nazpívaná a lehce přearanžovaná píseň Hodovnice. Ale pozor: v Hodovnici zpívá dětský sbor - v Godule zpívají dospělí, v Hodovnici zní klasické lidové nástroje - v Godule zní kromě nich také sitár i další (sice wordmusikální, ale) pro nás dříve exotické nástroje, a já si tak říkám: chtěl tím Tomáš Kočko naznačit, jak lidé během věků vyspěli? Má přítomnost sitáru a jiných exotických nástrojů v Godule něco společného s globalizací, která svět v poslední době pohlcuje? Má naoko studenější a přímější ráz Goduly (v porovnání s Hodovnicí, teplou a takovou "naší") naznačit, v jaké šílené a industriální době oproti starověku žijeme? Inu, možná ano, možná ne. Možná je tohle všechno jen výplod mé bujné fantazie. A vám asi nezbude nic jiného, než si Hodovnici pořídit, pořádně se do ní zaposlouchat a napsat mi, jestli jste slyšeli něco podobného, a nebo jestli jsem se prostě jen úplně normálně zbláznil. Ať tak či tak, tuhle desku Tomáše Kočka vám můžu rozhodně doporučit, stojí za to.

Vláďa Šaolín Konopas, www.folktime.cz

KOČKOVY PÍSNĚ ODKAZUJÍ NA STARÉ ZVYKY

Třetí album beskydského písničkáře Tomáše Kočka a jeho Orchestru Hodovnice otevírá Dětský folklórní soubor Ostravička. Za doprovodu bubínků, perkusí, skřipek, cimbálu a kytary vyzývá slunce, aby vyšlo a hřálo. To naléhavé prosby vyslyší, alespoň Kočkova deska je plná křehkých slunečních paprsků, hřejivých melodií a prostých, leč silných vyznění. Zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista Tomáš Kočko opět čerpá z lidové hudby. A nic na tom nemění skutečnost, že většina písniček pochází z jeho autorské dílny. Sepětí s beskydským folklórem, místními lidmi, přírodou, zvyky a tradicemi je neoddiskutovatelné, pocitově i výrazově barevná hudba a texty s nimi dokonale souzní. Hodovnici lze považovat za koncepční, hudebně i textově sevřené album. Otevírá i uzavírá jej totožná písnička, která se liší pouze názvem, aranžemi, vokálním a nástrojovým obsazením. Také ostatních deset skladeb odkazuje na staré zvyky našich předků. Pálení čarodejnic, vynášení Moreny, stavění máje, svátek Beltine či oslava letního slunovratu. Dalším pojítkem je jednotná nálada, odrážející nespoutanou divokost, svobodu i cit zdejších lidí i přírody. Kočkův orchestr je nástrojově velice bohatý, přesto se jednotlivé instrumenty vzájemně nepřebíjejí. Díky citlivým aranžím se výborně doplňují a každý tón má své přesné a nezaměnitelné místo. Do písně Vesna přesně zapadají africké bubínky, Morena je vystavěna na gradujícím rytmu, emocionální sílu zaříkávadla vyzařuje Ze země, rychlejší Svatojan navozuje rozpustilou atmosféru. Díky Indies se tak na trhu objevuje kvalitní a pestrá deska, která spojuje nevyčerpatelné poklady tuzemského folklóru s aktuálními prvky world music.

Karel Souček, deník Bohemia

Tomáš Kočko & Orchestr vydali album nazvané Hodovnice

Tomáš Kočko & Orchestr nahráli třetí album. Jmenuje se Hodovnice a vyšlo u brněnských Indies Records. Valašský bard Kočko v muzice nedělá nějak velké skoky, protože - ač patří k mladší generaci tuzemských písničkářů - už dávno velmi přesně ví, jakou hudbu chce dělat. A tak i z Hodovnice zní přirozeně vystavěné, zpěvné a zajímavé melodie, na nichž nejde poznat, jestli jsou to lidovky z Valašska nebo původní skladby (až po nahlédnutí do bookletu se ukáže, že většina hudby i textů je z dílny Tomáše Kočka), akustické nástroje (kromě kytar, fléten, houslí, kontrabasu či cimbálu je to také didjeridoo či sitár) a přímo rockový drive (nikoliv a naštěstí hlasitost!). Výsledkem je přemýšlivý, pokorný a decentní celek vystavěný z textového i hudebního materiálu, aranžmá a interpretace.

Zajímavé a na tuzemské poměry nadprůměrné album Hodovnice ukazuje, že by se Tomáš Kočko s Orchestrem (který byl při nahrávání nové desky rozšířen o několik hostujících muzikantů) mohl kromě folkové branže, kde se již celkem prosadil, stát uznávanou osobností i na scéně world music. Tomáš Kočko absolvoval Státní konzervatoř v Ostravě a pak studoval muzikálové herectví na Divadelní fakultě a operní režii na Hudební fakultě JAMU v Brně. Účinkoval v pražských muzikálech Jesus Christ Superstar a Hair, v Městském divadle Brno pak ve West Side Story, Babylonu či v Legendě. Se svým Orchestrem kromě Hodovnice natočil alba Horní chlapci a Do kamene tesané aneb Ondráš. Tomáš Kočko se také věnoval operní režii a spolupráci s Českou televizí na kulturních pořadech.

ROMAN BURIAN Rovnost - Jihomoravský den - 3.1.2002

Tomáš Kočko & Orchestr: Hodovnice

Hodovnice je prastarý název pro valašskou horu Godulu. To samozřejmě není z mé hlavy; tuto informaci jsem získal přímo od Tomáše Kočka, který takto symbolicky nazval své třetí album. Dlouhohrající nosiče mimochodem tento všestranný mladý umělec vydává jako na běžícím pásu, vždy s odstupem pouhého jednoho roku. Přeji mu, aby mu vydržely nápady, přízeň sponzorů i vydavatele. (Mimochodem Indies si Tomáše považují a například Milan Páleš z této firmy pokládá Kočka za člověka, z kterého by jednou mohl být „nový Pavlica“.) Tomáš Kočko – ostatně podobně jako zmíněný Pavlica – nepředkládá na svých albech posluchačům neuspořádaný mišmaš písniček. Už první deska Horní chlapci (1999) měla pevnou jednotící myšlenku – šlo o zhudebněnou poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila.

Druhé album Ondráš (2000) poskládal Kočko sice z původně samostatných segmentů (písní), které však při troše fantazie vytvářely příběh o legendárním zbojníkovi. Jednotícím prvkem nové kolekce Hodovnice jsou tradice, a to ty nejstarší, předhistorické, pohanské. Je tedy třeba dívat se na toto album jako na kompaktní celek a ne jako na jednotlivé, víceméně náhodně poskládané skladby. Písně o jednotlivých lidových zvycích jsou seřazeny víceméně podle roční doby, ve které se jejich děj odehrává. Tento fakt nutí srovnávat opět s Jiřím Pavlicou a s jeho mimořádně úspěšným projektem O slunovratu. Tam šlo o Pavlicovy melodie k textům Jana Skácela, případně k textům lidovým. Kočko také pátral v pramenech po lidových textech a objevil slova k titulní dvojskladbě Hodovnice/Godula. Další dvě lidové písně převzal celé (slezská Vesna a valašská V javorových horách), zbytek napsal sám, ovšem často opět s použitím citací z lidové pokladnice (Svatojan). Tolik první srovnání obou desek. Pokud se nad těmito projekty budeme zamýšlet déle, zjistíme, že k Pavlicově Slunovratu má blíže Kočkův Ondráš než nové album – kapelník Hradišťanu totiž na své album vybíral už existující fragmenty (Skácelovy básně), které řadil do logického řetězce.

Domnívám se, že Kočko psal skladby na novou desku poté, co měl alespoň částečně promyšlenou celkovou koncepci. Mohl si tím pádem dovolit více pracovat s délkami skladeb – Morenu tedy pálí na ploše téměř sedmi minut, zatímco intermezzo Čaruju odbude ve čtyřiceti sekundách. Album Hodovnice natočil Tomáš Kočko se svým Orchestrem, rozšířeným ovšem o velké množství hostů. O tom, že si s aranžemi vyhrál, svědčí účast didjeridoo, sitáru nebo ruzných rytmických nástrojů. Díky nim pomyslný děj, odehrávající se na blíže neurčeném místě na Valašsku (může a nemusí to být Hodovnice/Godula), dostává obecnější platnost. Přijmeme-li Tomášovo pozvání na procházku krajem starých Slovanů, zavede nás interpret nejprve na horu, na níž děti přivolávají slunko. Sám stojí v povzdálí a sleduje s námi (rozuměj: Kočko v první skladbě nezpívá – pěvecký part svěřil dětskému souboru Ostravička). Mikrofonu se chopí v Moreně, už zmíněné nejdelší skladbě alba, na kterou přímo navazuje Vesna. Je jaro a „uprostřed rozbředlých dní / do snů a přání upírá planoucí zraky“ Čarodějka. Chvíli po pálení čarodějnic, což je mimochodem zvyk, který v řadě míst u nás stále přežívá, následuje Svatojan. A po něm najednou skok – a jsme v zimě: symbol mrazu v písni Na loukách ovšem autorovi posloužil k posunutí přírodního motivu do obecnější roviny („pálí mráz frází a lží / někde v nás stíny leží“). Samostatnou zmínku zasluhují dvě závěrečné písně: Beltine je výletem do jiného světa. Téma keltského svátku, v posledních letech u nás znovu oživeného, posloužilo Kočkovi k promítnutí svého poselství do moderní doby. Z poutníka, který v předchozích skladbách z povzdálí sledoval prastaré zvyky (nebo se jich dokonce sám účastnil), se najednou stává někdo ztracený v davu, který se dívá „kam se to řítí svět“. Píseň by samotná nebyla špatná, i když je trochu nevýrazná a pro řadu lidí nesrozumitelná („ví jen kde dnes uctí svůj Beltine“). V kontextu toho, co jí předchází, mi však přijde trochu zbytečná: Prošli jsme pestrou škálu zvyků a tradic a najednou jsme bezradní, jakoby bez kořenů? Naštěstí nás autor alba posílá znovu na začátek – závěrečná Godula je zopakováním úvodní Hodovnice, avšak tentokrát zpívá Kočko sám a k němu se přidávají už zmíněné exotické nástroje.

Vracíme se na začátek, avšak obohaceni o nové poznatky – takže pohyb po spirále? Album Hodovnice je v českém folku mimořádně odvážný a náročný projekt: svou strukturou, propracovanými aranžemi i snahou o obecné poselství. Mám pocit, že se Kočkovi povedlo většinu cílu splnit. Musí však nutně počítat s náročnějším posluchačem, zatímco „běžné folkové publikum“ mu asi neporozumí. Pokud však bude Hodovnice albem určeným pro intelektuály, musí Tomáš umět přijímat i rýpavé připomínky, které se budou týkat detailů. Mne jich napadá hned několik: Proč v zádumčivém Beltinu používá rozjásané citoslovce „hop hé“? Proč se v písních, které připomínají moravský folklór, nesnaží tuto „hru na lidovost“ dovést k dokonalosti i patřičným přízvukem? Proč si nedal pozor na zbytečné dvojsmysly v textech („Noc, její spojenec“ v Čarodějce zní jako gramaticky chybné „Noc je jí spojenec“)? Vím, jsou to drobnosti, ale právě ony by albu pomohly k dokonalosti. Lepších momentů je na Hodovnici nesrovnatelně více než těchto drobných chybiček. Pokud bychom však hledali písně, které mají šanci zlidovět, mnoho bychom jich tu nenašli – nejhitovější ambice má Svatojan, většinu ostatních skladeb si (zatím) nedovedu mimo kontext celé desky představit. Ale o to možná vůbec nejde…

Milan Tesař, Radio Proglas, 19.11.2001

TOMÁŠ KOČKO & ORCHESTR -

CD, 52 minut, vydala firma Indies Records.

Už třetí rok za sebou vydává písničkář Tomáš Kočko vždy nové album inspirované moravskou lidovou hudbou. Na tom posledním dospěl k zatím nejpropracovanějšímu projektu. Tentokrát jeho snaha vedla k vystopování pohanských ozvěn v lidových písních; vytvořil převážně vlastní variace a "zinscenoval" je do jakéhosi pásma. Dalo by se říci: očekávané schéma. Interpretace a zvláště bohatá, přitom uměřená aranžmá písní ovšem Hodovnici nad očekávání vyzvedávají. Některé písně svižně odsýpají, jako by je poháněl irský beglajtový motorek, jinde zase pronikají "žhavější" jižní perkuse či bigbítový švih; dunící australské didjeridoo se ve finále pojí s orientálním sitárem a přebarvují moravskou melodiku. Zapadlo to do sebe jako kolečka hodinového strojku.

IVAN HARTMAN, editor magazínu UN, MF DNES, 18.12.2001

Tomáš Kočko a orchestr – HODOVNICE nebo GODULA?

Několik základních typů exploatování folklórního odkazu, nepočítaje v to prostou interpretaci lidovek, se u nás ustálilo. Jednak je to inspirace folklórními postupy a následné vytváření vlastních písní, které ale nepředstírají, že by snad folklórem byly. Dále je to přímé přebírání folklórních skladeb a jejich odívání do hávu interpretovi blízkému – dávní folklórní tradicionalisté se musí při tom točit v hrobě jak vrtule. Potom je to interpretace lidových písní s úctou a s co největší snahou o vystižení ducha písně bez vnějších efektů, ale přitom v moderním duchu (tenhle styl je asi nejstarší a čas potvrdil jeho oprávněnost). No a nakonec je to skládání vlastních lidových písní – aranže, slovník textů a celkový dojem z díla je , jako by to byla lidovka, a ejhle, autor je velmi konkrétní a novodobý – jen je prostě papežštější než papež.

Tato kategorie autorů a interpretů většinou pouze ukazuje , že umí skládat jako někdo, v tomto případě jako lid. Aby nebylo mýlky, není takto postižena jen folklórní hudba, známe to všichni i z jiných žánrů, touhu všelijakých Ilon a Leon (či spíše jejich manažerů a producentů) znít (nikoliv zpívat!) jako Diany a Barbary, nebo aspoň jako Heleny a Lucie. A aby nebylo mýlky podruhé, i na tomto poli lze vytvořit kvalitní produkt, tak jako může být fata morgana na pohled kvalitní a pěkná. Hodovnice, nebo také Godula je jeden z beskydských kopců. Je opředen tajemnými bájemi a pověstmi a zřejmě výpary z těchto pověstí ovlivňují senzitivní návštěvníky. Na mě jako na turistu kopec zvláštní dojem neudělal. Asi jako náš český Blaník, který je rovněž opředen bájemi, ale střízlivě uvažující člověk ví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř a že rytíři mají klidný spánek tudíž zajištěn. To Rajnochovice, to je jiná. Vesnička na konci světa, dál se musí jen pěšky. Přes kopec jsou Kateřinice, tam dávné tradice rozvíjejí skauti, přes dva kopce je Bystřička, kde se rozvíjejí hudební tradice festivalové. A nedaleko i Kelčský Javorník, který svým názvem, jako by vyvolával staré Kelty. Ale není tomu tak, to jen blízko je vesnička Kelč. Trocha zeměpisu , nutná k pochopení, v jak silném kraji vznikalo CD.

V kraji tak silném, že přinutí umělce vyjadřovat své pocity jazykem kraje, nikoliv jazykem vlastním. Je to dobře nebo špatně? Obal CD je laděn do temně hněda, obsahuje texty a anonymní obrázky romantických přírodních zákoutí, jednotně nasvícených, která vizuálně dotvářejí zvukový dojem. Nechybí mozaika fotek z natáčení a na konci bookletu pak seznam Orchestru. Kromě něj se na vzniku desky podílel i dětský folklórní soubor Ostravička, který se hned na začátku CD předvede odstrašujícím infantilním špitáním v popěvku Hodovnice: Vyjdi, vyjdi slunko, za makové zrnko, když nevyjdeš, ja vyjdu, dojdu na tě k zavyjdu. Jako je módou vytvářet od jedné písně radio verzi, dance mix a club mix a tím nastavit CD, ani T.Kočko nezůstal neovlivněn touto módou a tak máme na závěr CD tentýž text, ovšem pod názvem Godula – tam zas děsivě šeptá sám T.K.

Na nejvíce nástrojů hraje T.Kočko, který je autorem všech melodií s vyjímkou dvou – tam je autorem lid, a jsou to nástroje běžné i exotické: kromě kytar a mandolíny tu jsou:grumle a didjeridoo. Petra Václavíková obsluhuje kromě fléten i kravský roh a citerový cimbál a za zmínku stojí ještě Ctibor Bártek v jedné písni hrající na darbuka a djembe. Jinak nechybí housle, kontrabas, perkuse, cimbál a viola. Po hudební stránce mě deska dostala na první poslech – kdyby existovala instrumentální verze, hned si jí pořídím a hned tak přehrávač neopustí. Motivy a postupy lidové muziky jsou zde rozvíjeny s invencí a velkým osobním vkladem, folklórní hudba je extrapolována za tradiční hranice, aniž by ale byla čistota narušena vlivy jiných hudebních žánrů – je to neposkvrněná inspirace folklórem. Skoro by se mi chtělo napsat Beskydský Mike Oldfield. Nástroje jsou používány s citem pro atmosféru a vyznění skladby. Michání a mastering jsou poučené, zohledňují specifika folklóru i požadavky moderně znějícího a komplexně působícího zvuku. Možná by víc slušelo celému projektu hudební spojení jednotlivých částí do velkého celku – takhle je vyznění hudby trháno na jednotlivé tracky a ticho v tomto případě ruší… Možná, že právě ta neochota překročit schéma jednotlivých písní je vnějším projevem hlubší neschopnosti oprostit se od prohlubování folklorizace prostřednictvím prvoplánově „regionálních“ motivů, projevujících se zejména v použití nářečí v textech. Trochu nadbytečně nářečí použité v textech zdůrazňuje regionalitu a vazbu na kraj, který byl inspirací k tomuto dílu. Rovněž opakování textových motivů, často v nesmyslné logické vazbě jen posiluje dojem, že autor si není jistý patrností ukotvení svého díla v prostoru a čase. Stručně řečeno, texty ruší při vnímání muziky.

Tři lidové texty už svou podstatou symbolizují spojení lidu a kraje – sebepůsobivější kraj bude pustinou, nenaplní li jej lidé svým životem, svými tradicemi a pověstmi. Ve zbývajících textech umělých zůstal T.Kočko na půl cesty, okouzlen krajem, ale neproniknul k lidem – pouze popisuje život v kraji, aniž by se dostal ke kořenům jak života, tak kraje. Dobře to vynikne při srovnání Moreny (celá T.Kočko) a Vesny (celá lidová) – pustíte-li si je v obráceném pořadí, uslyšíte proces inspirace a pochopení či nepochopení kraje a lidu velmi názorně. Vesna k Moreně se má asi jako strom k jmelí. Jakkoliv je T.Kočko muzikant excelentní a skladatel výborný, tak je zpěvák pouze prostřední. Zejména v recitativech, v hlubších a deklamativních pasážích je znát nejistota v práci s hlasem (Morena), ve vyšších a táhlejších polohách zase nezní (V javorových horách) – prostě z kopce na kopec by se jako beskydský zbojník nedovolal. Snad nejlépe mu sedne projevem civilní a obsahem popisná poloha – Svatojan. Nejsilněji a nejkomplexněji (tzn. s nejméně rušivým textem) působí Beltine – zde zpívá Pavel Hanousek. Hory jsou nejkrásnější na podzim. Pojedete-li do Beskyd a bude-li se vám tam líbit (určitě bude), po návratu si tuhle desku pořiďte. Hudba – řeč hor - ve vás bude evokovat vzpomínky na krásné barevné kopce a texty – řeč člověka - vám připomenou, že jste občas museli slézt do údolí a vyřídit otravné nezbytnosti života mezi lidmi.

Miloš Keller - InternetFOLK uveřejněno dne: 23.10.2001

Zamilovaný zbojník...Kočko Tomáš & Orchestr - Hodovnice

Naplněná Stará Pekárna v pondělí sledovala křest nového alba Tomáše Kočka a jeho Orchestru, nazvaného Hodovnice. Hodovnice, dnes Godula je hora a na ní je místo, kde se odedávna scházeli lidé hodovat, slavili svátky. Lidé se tu scházejí i v dnešní době, jen to osazení a repertoár se během časů mění... První půle koncertu kopírovala pořadí písniček na desce a co se mě týče, živý projev předčil poslech desky o několik koňských délek. Přispěla k tomu jistě i uvolněná atmosféra a výborné publikum, které každou skladbu doprovázelo mohutným potleskem. Desku otevírá skladba Hodovnice. Jednoduchý motiv bubnu a grumlí a dětský sbor spíše zaříkává než zpívá. Později se přidávají ostatní nástroje a vy jako by jste se probouzeli na vrcholu této hory a vstřebávali její historii. Mlha se pomalu rozprostírá a Slunce zalévá okolní krajinu a vy se můžete vydat prozkoumávat další zákoutí této krajiny - desky. V dalších písních si Tomáš Kočko dal za úkol zpracovat různé starověké slavnosti. Morena, Vesna, Pod májí...Spojení cimbálu ( na ten pomalu získávají v našich krajích patent ženy), houslí, kytary a perkusí zajišťuje velmi bohaté a nápadité aranže.

Ale Tomáš Kočko nezůstává jen u těchto "tradičních nástrojů", ale bere si na pomoc sitár či didjeridoo. Takže trochu toho východního vlivu (no však jsme Slovani) a symbol dnešního "nezávislého" života. Určitě povedená je instrumentální skladba Pod májí. Její pozitivní nálada mě v uších zněla ještě dlouhou dobu po koncertě. Prostřednictvím těchto písniček se dostáváme do minulosti rychlostí stroje času a přitom máme pocit, že posloucháme muziku přinejmenším současnou. Křest proběhl za účasti kmotra alba pana Miloše Štědroně. Slivovicí, jak jinak. Druhá část koncertu pak dala prostor dvěma předchozím deskám, především pak Ondrášovi. Tyhle písničky většina přítomných znala a tak se Starou pekárnou mnohdy nesl sborový zpěv o několika desítkách hlav, což jen umocňovalo výsledný dojem z tohoto velmi povedeného křtu. Nové album Tomáše Kočka je určitě těžší na poslech. Je barvitější a pestřejší. Přitom tato pestrost není na úkor celkového dojmu z tohoto bezpochyby výborného alba. Takhle se dělá world music po česku. A nemusíme se ani inspirovat někde na Balkáně.

Jirka Macek http://www.freemusic.cz

T. Kočko představí na festivalu Rozhraní nové CD

V pátek 14. prosince se v Hotelu Pod Ostrou hůrkou v Háji ve Slezsku uskuteční etnoalternativní festival. Jeho první ročník s názvem Rozhraní začíná v pět hodin odpoledne. Zahrají Majerovy brzdové tabulky nebo romská kapela Alom. Jedním z vystupujících bude Tomáš Kočko s Orchestrem, který v Háji ve Slezsku představí především nové album. To vyšlo letos v říjnu u brněnské Indies.

Po zhudebněné poezii a pásmu písní o zbojníkovi Ondrášovi přichází hudebník Tomáš Kočko a jeho orchestr s deskou Hodovnice.
I potřetí zůstává ve svých písních věrný beskydské krajině, tentokrát přibližuje ve dvanácti písních jednotlivé předkřesťanské zvyky horalů. Hodovnice je původní název beskydské hory Godula, která prý byla slavnostní horou Slovanů. Stejně Kočko pojmenoval úvodní píseň, která počátečním zvukem bubnů navazuje na poslední píseň z předchozího alba. Slova moravského lidu tentokrát zaříkávají děti z folklorního souboru Ostravička. Doprovází je pro Kočkův Orchestr zatím ještě běžné nástroje, jakými jsou bubny, grumle, cimbál, housle a flétna. Složení kapely se od minulé nahrávky změnilo a rozrostlo se. Kromě zpěváka a kytaristy Tomáše Kočka ji tvoří houslista Pavel Hanousek, flétnistka Pavla Václavíková (tu Kočko vhodně vybral poprvé i pro zpěv vokálů), noví jsou perkusista Petr Hladík a kontrabasista Jiří Vágner.V dalších písních zazní v podání několika hostů (Ctibor Bártek, Michaela Lipárová, Michal Jelének, Dušan Michna a Dmitrij Dostál) zvuky darbuky, djembe, didjeridoo nebo sitáru, tedy nástrojů, které jsou hojně zastoupeny v téměř každém počinu tzv. world music.
Nejen nástroje, ale i některá aranžmá tak zasunují Kočkovu hudbu do této přihrádky a ubírají jí osobitost, která je příznačná pro předchozí dvě alba. Autorem hudby a textů většiny skladeb je Kočko sám, v Hodovnici, Vesně a V javorových horách nechal prostor původnímu znění písní moravského a slezského lidu. Přitom pocit autenticity umocňuje použití moravského a slezského dialektu.

Vynášení Moreny byl zvyk, kterým se vyháněla smrt a zima z vesnice. Ve stejnojmenné písni má výrazné zastoupení cimbál, jehož tóny připomínají odbíjení hodin, které se jakoby snaží odehnání Moreny uspíšit. Právě cimbál často vstupuje do popředí a přebírá roli kytary. V další části alba Kočko oslavuje příchod jara (Vesna), nebo staví máj v jediné instrumentální skladbě Pod májí. Album uzavírá píseň Godula, obdoba úvodní Hodovnice. Jako na začátku zaříkávaly děti, zde tuto roli přebírá Tomáš Kočko s Orchestrem. Jak sám říká: "Je to taková typická world music pěsnička."

Celkově se Kočkovi záměr o vytvoření desky, která představí jednotlivé zvyky, vydařil. Výsledkem tohoto záměru je pásmo písní, které na sebe navazují (jako je Morena a Vesna) nebo spolu jinak souvisejí (Na loukách a Beltine). Melodie i texty jsou díky jednoduchosti a znatelné inspiraci v lidové tvorbě snadno zapamatovatelné a posluchač vnímá, že byly skládány s citem a vztahem ke zvoleným tématům. Velmi důležitou roli hrají aranžmá, kde je znát autorova citlivost nejen při výběru nástrojů.
V bookletu, který je doplněn fotografiemi z cyklu Beskydské krajiny Miroslava Lyska, se píše, že se slovanská hora Hodovnice věkem změnila v Godulu, která je dnes svědkem "hodování" bubínkářů a hráčů na didjeridoo. Píseň Godula zdobí i sitár, jehož tóny zaznívají do ztracena. Snad, aby na ně navázala úvodní píseň některé z dalších desek

JULIE URBIŠOVÁ, Naše Opavsko, 10.12. 2001

HODOVNICE - recenze

Muzikálový zpěvák a herec, operní režisér a lídr znamenitého Orchestru Tomáš Kočko je umělcem pevně spjatým s tradicemi kraje, který ho obklopuje a v němž vyrůstal. Zatímco na svém minulém disku se zabýval odkazem básníka Ladislava Nezdařila z Rožnova pod Radhoštěm a zhudebnil jeho básně o životě a smrti valašského zbojníka Ondráše, nové album vzývá ducha posvátného místa starých Slovanů, beskydské hory Hodovnice, zvané též Godula. Kočko tak opět činí prostřednictvím vlastních, folklorním odkazem však silně inspirovaných písní (výjimkami jsou slezská lidová Vesna a valašská V javorových horách), v nichž se citlivost vůči tradičním "zdrojům" snoubí s jistou dávkou ambicióznosti. Připočtěme výjimečně disponovaného zpěváka a sehranou kapelu, jejíž členové ovládají kytary, perkuse, housle či cimbál stejně samozřejmě jako djembe, sitár nebo didjeridoo, a máme tu bezmála beskydské Chieftains!

Milan Šefl, radioservis

Kočko s orchestrem hodují

Deset dní po vydáni novinkového alba Tomáše Kočka a orchestru s názvem Hodovnice (Indies records), jej ve Staré Pekárně na slavnostním koncertu (8. října) pokřtil Miloš Štědroň. Permanentně zaneprázdněný hudební vědec nechal na sebe jakožto křestního otce čekat nabitý sál téměř do půl desáté, kdy se vystoupení schylovalo ke konci. Valašská slivovice, která vzápětí mezi diváky kolovala (jak je na křtech desek Tomáše Kočka zvykem), přišla ale těm, kteří vydrželi, k chuti. Třetí titul Tomáše Kočka textařsky nečerpá z valašského básníka Ladislava Nezdařila, jako tomu bylo u předešlých alb (Horní chlapci, Do kamene tesané aneb Ondráš), pro Hodovnici píše texty i sám (např. Čaruju, Pod máji), jiné vyhledal ve sbírkách lidových sběratelů Františků Sušila a Bartoše. Stejně tak hudebně se opírá jak o lid moravský a slezský, tak zejména o sebe.

"Název Hodovnice je původní staroslovanský název hory Godula, která se nachází v Beskydech. Byla místem, kde staří Slované hodovali", vysvětlil Kočko na křtu. Proto se úvodní píseň alba jmenuje Hodovnice (v interpretaci Dětského folklorního souboru Ostravička), závěr CD se k této hoře kruhově navrací (Godula). Obě skladby spolu úzce souvisí, text i melodii mají totožnou, avšak aran-že značně odlišné. Na obsazení instrumentů je album velmi pestré. Ať už jsou to tradiční nástroje - grumle, cibál, buben housle, píšťala či didjeridoo, sitár, kontrabas nebo kytara. Máte-li rádi staré předkřesťanské zvyky, toto album jich nese nespočet Píseň Vesna je o příchodu jara, Morana o jarním vynášení smrti a zimy z vesnice, V javorových horách o milování v máji, Svatojan o oslavě letního slunovratu, instrumentální skladba Pod máji o kultu plodnosti, tedy o stavění máje.

Lenka Kosová, Kult 11/01

zpět | nahoru | domů