Tomáš Kočko herec, písničkář a

Tomáš Kočko herec, písničkář a budoucí režisér

S Tomášem Kočkem jsem se sešel v restauraci Aviatik v Brně. Překvapilo mne, že když jsme si schůzku domlouvali ukázala se z jeho strany přímo fatální neznalost brněnských hospod. Nakonec jsem místo navrhl já. Přišel přesně včas a ještě k tomu v kvádru. Šel pak večer na Carmen do Janáčkova divadla. Už to, co jsem napsal doposud, jej dokonale vyděluje od ostatních folkařů (nezná hospody, chodí včas a má rád operu). Navíc je vzdělán téměř v oboru.

Jak?
Začal jsem studiem violy na ostravské konzervatoři. Po půl roce jsem ale přešel na hudebně dramatický obor, neboli herectví. Odmaturoval jsem, udělal talentovky na JAMU, na Divadelní fakultu obor muzikálové herectví a ten jsem letos absolvoval. Mé absolventské představení, na kterém jsi sám byl, byla Legenda od Ulrycha a Fahrnera. Moje diplomka se jmenovala Folk a divadlo. Zároveň jsem letos udělal příjmačky na Hudební fakulu JAMU, na obor operní režie. Takže budu dalších pět let studovat.Budeš jednou režírovat spíš tu Carmen nebo Muzikály?
Rád bych obojí.

Přejďeme od teorie k praxi. Ty a Porta.Pamatuji si tě z roku 1993. To byl debut?
No, vlastně ne. Poprvé jsem hrál takovou nejortodoxnější trampskou píseň ještě v době, kdy jsem byl na konzervatoři. Postavil jsem si kapelu, která se jmenovala "Tak". To už je asi šest let.

To už jsi hrál na kytaru, nebo jsi hrál trampírny s violou?
Na kytaru jsem začal právě když jsem skončil s violou. Čili v té době jsem na ni hrál rok a půl.

Ty lidi klameš svým vzhledem. Jednak vypadáš stále na devatenáctiletého rybízka, jednak ty dlouhé vlasy, celkové vystupování …Vypadáš jako bohém. Já už ale dávno nabyl podezření, že jsi vlastně slušný a spořádaný člověk. Přiznej se.
Já nevím co je to bohém…Je fakt, že tvrdý alkohol nepiju, pivo jsem začal trošku pít na kolovandru, když mi bylo přes dvacet. Jezdili jsme po jihočeských památkách a v hospodě měli jen teplou kolu a studený pivo. Kouřit jsem přestal v první třídě.

Jak jsi se dostal k valašským básničkám?
To byla úplná náhoda. Kdysi jsem si starou tramskou písničku Letí šíp savanou vlně přeložil do moravštiny a napsal si na to melodii. Zaspíval jsem to panu Ulrychovi, který mě učil na JAMU v druháku zpěv na mikrofon. Tak jsme si povídali o muzice a on mi donesl knížku pana Nezdařila a už to bylo.

Počkej , to chceš říct, že Ladislava Nezdařila, autora svých textů neznáš?
Nikdy v životě jsem ho neviděl. Znám ho jen přes básničky.Teď mi vyšlo šest písniček na sampleru. Je tam Pink folk, FM band a já. Tak jsem mu poslal kazetu, jestli souhlasí se zpracováním těch textů. No a on mi poslal zpátky knížku s věnováním, krásný, moc krásný dopis a ještě k tomu práci.

Zvláštní je, že písničky dýchající valašským folklorem píše vysokoškolský odborník z Prahy.
No. On je původem z Rožnova. Jeho bratr tam učil češtinu, krom jiných i třeba Dalibora Štrunce z Cimbal Classicu. Můj pan Nezdařil je němčinář.Psal, že teď bádá nad R.M.Rilkem.

Vás, kteří jste se dali ovlivnit valašstvím, je několik a přitom jste každý jiný. Například : Fleret, Cimbal Classic, manželé Vedralovi a ty. Přitom jsi z Frýdku, tedy ze Slezska, etnograficky z Lašska. Co tě na Valašsku přitahovalo?
Já nevím… Měl jsem v ruce i knížku s básničkami v lašském nářečí…Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě to tak je. Osud, kořeny? Naše rodina pochází z Beskyd. Mám rád hory…Nebojíš se, že ti zůstane punc interpreta pseudovalašských písniček?
Nevím. Zatím mi to nevadí. Ještě pořád jsou tam moc hezké básničky, které jsem nezhudebnil. Až to vyčerpám, příjde něco jiného.

Hrál jsi v Jesus Christ Superstar Jana Evangelistu, miláčka Páně. Kolikrát?
Sto třicetkrát.

Bavilo tě to ještě?
Bavilo. Ale abych ti řekl pravdu, ke konci už to byla továrna. No, bylo to náročné.

Když to srovnáš s Legendou?
Legenda, to je pohoda. Ale tím vůbec nechci "Ježíše" zatracovat. Naopak, hodně mi to dalo.

V Legendě alternuješ hlavní postavu Daniela a jindy hraješ v kapele. Nevadí ti ,že (alespoň v seznamu účinkujících) jsi jednou dole, jednou nahoře?
Vůbec ne. Když jsem na pódiu jako muzikant, víc se soustředím na to, co hraju a mám větší kontakt s ostatními muzikanty.

Čeká tě další muzikál?
Ano, budu hrát v brněnské inscenaci West Side Story. Pan Moša to chystá velkolepě, mnoho externistů, jsem mezi nimi. Budu alternovat role Mikráka a Bouráka.

Od muzikálu zpět k folku. Před třemi roky jsi byl písničkář. Loni už jsi vystupoval ve třech s flétnistkou Petrou Václavíkovou a Martinem Adamusem na baskytaru. Vzniká kapela?
Ještě bych chtěl dívčí hlas. Mám pár písniček pro holku. A ti dva,budu rád, když se mnou, pokud to půjde, budou hrát. Ale nejsme kapela. Jsme volné sdružení muzikantů.

Zaplatili jsme kávu a odešli. Jsem zvědav, kam Tomáše přivede Múza. Jedno je ovšem jisté. Mladé písničkáře, kteří mají šanci proniknout do absolutní špičky v žánru , abys hledal s baterkou v pravé poledne. Tomáš je mezi nimi.

Jiří. m. Brabec,Folk & Country,únor 95

Jiří. m. Brabec,Folk & Country,únor 95

Tomáš Kočko bude hrát ve folkovém muzikálu

Tomáš Kočko bude hrát ve folkovém muzikálu

Mladík z Frýdku –Místku oslovuje posluchače svými písničkami, v nichž ovšem dominuje silný folklórní vliv. Ať už jsou to halekačky nebo balady, vše silně inspirováno valašským folklórem, mají úspěch a líbí se. Svědčí o tom i vítězství na havířovské Portě ( kategorie jednotlivců) a postup do Plzně, kde Porta vypukne za několik dní. Tomáš se v dětství učil na housle, ale jak sám říká, teprve kytara, kterou poznal na svých trampských toulkách, mu dala pocit svobody v hudbě. I v životě. Dnes má za sebou účinkování v rockové opeře Jesus Christ Superstar, končí studium na brněnské JAMU v oboru muzikálové herectví a chystá se na studium operní režie. Po koncertu ve studiu 1 ostravského rozhlasu v rámci pořadu Pohoda párty jsme Tomáše Kočka trochu vyzpovídali :

V tvé hudbě převažují folklórní prvky. Odkud čerpáš inspiraci a jak je to s texty?
V podstatě jsem nikdy neměl záměr něco podobného hrát. Dostávám ale od života, jak já tomu říkám, kopance, v dobrém slova smyslu, a ty mě někam nasměrují. A tím směrem pak jdu. Je to někde ve mně, nějaké kořeny či co… Jenom na ně sáhnout. Hodně se nechávám inspirovat texty profesora Ladislava Nezdařila, který je rodákem z Rožnova. Takovým tím neuchopitelným, co je za nimi. O to jde.

Jak ses dostal k muzikálu Jesus Christ Superstar a jaká to pro tebe byla zkušenost?
Dostal jsem se tam konkursem a zkušenost to byla obrovská. Poznáváš hvězdy, učíš se mezi nimi orientovat, zjišťuješ, že ne vždy je všechno čisté… Ale je to také spousta vynikající muziky. Čím blíž jsi, tím víc taky poznáváš, jaká je to vlastně továrna. Ještě píchačky. Ale ono to asi jinak nejde. Chce to zcela profesionální přístup. Člověk však ztrácí svobodu a radost. Na druhé straně za to má pěkné peníze.

Ty jsi ale spolupráci předčasně ukončil. Proč?
Měl jsem dva důvody. Prvním byla škola(diplomka, státnice) a tím druhým \"Legenda\", folkový muzikál Petra Ulrycha. Když se mně zeptal, jestli bych do toho šel, byla to zbytečná otázka.

Můžeš o tomto projektu prozradit více ?
Hraji zde hlavní roli prince Daniela. Folk je moje krevní skupina a Ulrych je spřízněná duše. Když psal muziku, věděl o mně. Navíc je radost s ním spolupracovat. Celé představení je pohoda, pohlazení.

Muzikál vlastně i studuješ. Co tě na něm nejvíce přitahuje?
Je to syntéza muziky a divadla, a ten tanec k tomu. To se mi líbí. Ale chtěl bych ještě dál. Letos končím a příští rok zkusím operní režii.

Dodejme,že Legendu můžete vidět v brněnském Divadle bratří Mrštíků a Tomášovy písničky na většině folkových přehlídek.

Slávek Lup, Moravskoslezský den, 20. června 1995

Slávek Lup, Moravskoslezský den, 20. června 1995

CD vpravdě neoperní - od operního režiséra

CD vpravdě neoperní - od operního režiséra

Už se vám dostalo do rukou CD Tomáš Kočko plné milé, pohodové muziky na texty Ladislava Nezdařila, rodáka z Tylovic u Rožnova? Tomáš Kočko je studentem operní režie a hlavně je to sympatický kluk s copánkem. Ale snad se lépe představí sám.

Tomáši, jaká je tvá výška, váha, kolik měří tvůj nejdelší blond kudrnatý vlas?
"Výška 182, váha 69. A vlas? To nevím, snad 40 cm. Vousy sporadické. "
Na kterých pódiích jsi vychutnával tu pravou divadelní atmosféru?
"Studoval jsem konzervatoř v Ostravě, znám tedy Divadlo Jiřího Myrona ,hráli jsme ve Dvořáku, maturitní představení jsme měli v Divadle loutek. Pak jsem šel do Brna, mám čtyři roky divadelní fakulty a teď studuji operní režii na JAMU. Znám tedy prkna Divadla Bratří Mrštíků, kde právě zkouším West Side Story (denně poslouchám muziku na walkmanu a moc se těším, je to pěkná práce), samozřejmě znám Martu - to je brněnské studentské divadlo, Komorní operu -scénu hudební fakulty a divadlo Radost. V Praze jsem hrál v Ježíšovi svatého Jana apoštola, byla to moc fajn práce a zkoušení, ale stotřicet repríz mi dalo zabrat a rád jsem se vrátil do Brna…"

Jak jsi přišel na půvabné básně Ladislava Nezdařila?
"To byla neuvěřitelná shoda náhod. Vyučoval mě Petr Ulrych.Zahrál jsem mu pár svých písniček a pan profesor pravil,že mi donese sbírku Horní chlapci, ať se na ni podívám a zkusím něco z ní zhudebnit. Zkusil jsem, Petrovi se to moc líbilo,prý ať to dělám dál, tak jsem u toho zůstal a sampler je na světě."

Teď ale nezbývá,než se zeptat pana Ladislava Nezdařila, co on říká zhudebnění svých poetických textů…
Ladislav Nezdařil:

"Byl to jeden z nejkrásnějších dní loňského léta. Právě jsem překládal R.M.Rilka a pošťák mi přinesl dopis s kazetou. Dopis byl tak milý, že jsem si řekl - já tu kazetu otevřu až se soumrakem. Pustil jsem si ji a pobyl s Tomášovými písničkami dlouho přes půlnoc. Děkuji Tomášovi. Písničky Dralo sa peří a Za Soláněm jsou úchvatné. A Formani? To je píseň, se kterou bych chtěl jednou opouštět tento svět."

Dagmar Misařová, TRIUMF, únor 1996

Dagmar Misařová, TRIUMF, únor 1996

Mladý hudebník, herec a režisér Tomáš Kočko chystá zajímavé projekty

Mladý hudebník, herec a režisér Tomáš Kočko chystá zajímavé projekty “Záleží na domluvě s dirigentem”

Čtvrtého března mu bude pětadvacet. Pochází z Frýdku-Místku a v tamnější lidové škole umění začínal na housle. Na ostravské konzervatoři se později věnoval viole pod pedagogickým dohledem Pavla Vítka. Pak jeho cesta vedla do Brna, kde na Janáčkově akademii múzických umění nejprve začal studovat syntetické žánry – muzikálové herectví. V současné době studuje Tomáš Kočko na JAMU operní režii.Tomáš Kočko se včera představil ve studiu ostravského rozhlasu v oblíbeném pořadu “Pohoda párty” se skupinou Sluníčko a dalšími hudebními formacemi. To byl také důvod k následujícímu rozhovoru:

Hudebně vás zařadit, asi nebývá snadné, co říkáte?
Ve svých začátcích jsem se orientoval na trampskou píseň, později folk a dosti jsem se také inspiroval beskydským folklórem.<

Prý rád zhudebňujete básničky, třeba rožnovského rodáka prof. Dr. Ladislava Nezdařila…
Pravdou je, že zhudebněné básničky tohoto autora, které vyšly ve sbírce Horní chlapci (1968), se setkávají s velkým ohlasem. Některé z nich vyšly i na sampleru firmy Venkow, kde jsou také nahrávky skupin Pink folk a F-M Band. <

Jste nejenom zpěvákem, skladatelem, ale také úspěšným muzikálovým hercem…
Režisér Stanislav Moša režíruje skvěle slavnou West Side Story v Městském divadle v Brně, kde vytvářím roli Bouráka. V dalším slavném a novém zpracování muzikálu Hair jsem si v Praze zahrál postavu Cloda Bukovského a Waltera. Petr Ulrych napsal krásnou hudbu k folkové baladě Legenda, v níž jsem si v Brně zahrál prince Daniela. A konečně v dalším skvělém opusu s názvem Jesus Christ Superstar jsem hrál jistou dobu apoštola Ondřeje. <

Věřím, že tak bychom mohli pokračovat ve vašich aktivitách, kterých neustále přibývá…
V loňském roce jsem se například podílel na premiéře barokní opery Pimpione od Gerga Philipa Telemanna coby režisér. Momentálně pracuji na operách “Odysseův návrat” a “Livietta et Tracollo”. Premiéra se uskuteční 19. března v Komorní opeře v Brně. Rád bych v dubnu realizoval natáčení sólové desky pochopitelně s verši Ladislava Nezdařila. <

Jaké jsou vaše další plány?
O prázdninách bych se rád podíval do Indie. Ale bylo mi nabídnuto místo asistenta režie v projektu “Mše”, který má být v srpnu představen na Pražském hradě v režii Stanislava Moši. <

Co je pro vás – jako začínajícího režiséra nejtěžší?
Nejtěžší je domluvit se s dirigentem.¨

Zdeněk Tofel, Břetislav Uhlář – Svoboda, 20. února 1997

Zdeněk Tofel, Břetislav Uhlář – Svoboda, 20. února 1997

Kočko, Redl a Fleret v Kobeřicích

Kočko, Redl a Fleret v Kobeřicích KOBEŘICE -

V pořadí již čtvrté folkrockování v Kobeřicích uvítalo hosty, jakými byli Tomáš Kočko s orchestrem, skupina Fleret a Vlasta Redl s kapelou Každý den jinak. Za nádherného počasí proběhl koncert 21. Května. Jako první vyšel na pódium Tomáš Kočko & orchestr. Nebyl to pro něj jen tak ledajaký koncert, protože poctil Kobeřice tím, že zde pokřtil své nové CD s názvem Horní chlapci. Obvykle se nosiče křtí šampaňským, ale Tomáš Kočko ani při této příležitosti nezapřel lásku k valašsku. Křtilo se totiž pravou slivovicí a kmotříčkem alba se stal Zdeněk "Hrach" Hrachový (Fleret). Po vystoupení Tomáše Kočka & orchestru následoval koncert Fleretu a jako poslední zahrál Vlasta Redl. Jelikož hrál Tomáš Kočko na folkrockování velkou roli, slušně jsme jej vyzpovídali:

Napsal jsi písně na texty básníka Ladislava Nezdařila. Jak jsi se k nim dostal ?
Studoval jsem na brněnské JAMU muzikálové herectví, kde jsem v druháku dostal jako profesora pana Petra Ulrycha, který mně učil zpěv na mikrofon. Povídali jsme si o muzice a přišli na to, že na ni máme společné názory. Pocházím z Frýdku-Místku a tím, že jsem odjel do Brna, se mi začalo stýskat po Beskydech a našem kraji. Napsal jsem jednu písničku, kterou jsem panu Ulrychovi zahrál. Jemu se to líbilo a řekl, že mi přinese básničky od jednoho valašského básníka. Do další hodiny jsem udělal asi čtyři věci. Když si je poslechl, knížku mi nechal.

Texty L. Nezdařila jsou v nářečí…Nevadí ti to? (K úžasu všech přítomných zazpíval dokonalou prajštinou písničku Ti Koberští synci. - pozn. Red.)
Jsem muzikant. Vnímám intonaci lidské řeči. Je zajímavé a nesmírně inspirující poslouchat různé dialekty. Hrozně mě to bere. Je dobře, když lidé v dané oblasti svým nářečím mluví. Není správné vytloukat tradici. <

Objevil ses v několika muzikálech…
Během studií v Brně jsme jako študáci dělali "křoví" např. v Divotvorném hrnci, a pak se v Praze objevil konkurz na Ježíše, kde jsme dva kluci zůstali. Po 150 reprízách jsem odešel a vzal nabídku do folkové balady Legenda v Brně. Hrál jsem i ve Vlasech, West Side Story a teď hraji i v Babylonu.

Julie Urbišová,Opavsko, 2.června 1999

Julie Urbišová,Opavsko, 2.června 1999

Tomáš Kočko a kapela vyjádřili na desce hudbou kouzlo

Tomáš Kočko a kapela vyjádřili na desce hudbou kouzlo
básní Ladislava Nezdařila R o ž n o v p o d R a d h o š t ě m

Nostalgickou náladu starých, zašlých, krásných, ale zároveň i drsných, časů na Valašsku navozuje deska, která před několika dny vyšla muzikantovi Tomáši Kočkovi a jeho tříčlennému orchestru. Ne náhodou křtil novou desku minulý pátek v rožnovském evangelickém kostele Petr Ulrych. Právě k folklorizujícímu pojetí písniček Petra a Hany Ulrychových nebo Zuzany Homolové odkazuje hudební složka alba, jejímž autorem je výhradně Tomáš Kočko . Po rožnovské premiéře křtili muzikanti desku, pojmenovanou po sbírce Ladislava Nezdařila Horní chlapci, v úterý na koncertu v Praze. Neopakovatelnou poetičnost Kočkově prvotině dodávají hlavně texty, jejichž autorem je vynikající básník Valašska Ladislav Nezdařil. "Nezdařilovy texty tvoří podstatnou část našeho repertoáru. Na naší první desce jsou jen texty z jeho sbírky Horní chlapci," upřesňuje mladý písničkář Tomáš Kočko , který po absolvování oboru muzikálové herectví studuje v Brně na Janáčkově akademi múzických umění čtvrtým rokem operní režii. Kromě vlastní tvorby a koncertování se Kočko věnuje hlavně muzikálům. "Začínal jsem v Ježíšovi, to byla má největší zkušenost. Hrál jsem také ve Vlasech. Nyní dělám West Side Story v Brně a jsem na to pořádně hrdý. Je to totiž opravdu pecka. Podílím se také na novém projektu Zdeňka Merty a Stanislava Moši Babylon," shrnuje své zkušenosti Kočko . Nedávno dostal mladý muzikant také zajímavou nabídku od brněnských sokolů. "Slyšeli několik mých písniček napsaných podle textů pana Nezdařila a požádali mne, abych složil hudbu k Všesokolskému sletu pro mladší žáky".

Jak jste se vůbec dostal k básním Ladislava Nezdařila?
To je skoro pohádka. Když jsem studoval v Brně na divadelní fakultě obor muzikálové herectví, dostal jsem v předmětu Zpěv na mikrofon pedagoga Petra Ulrycha. A protože Petr Ulrych je velkou osobností muzikantskou i lidskou, byly jeho hodiny velmi nekonvenční a kromě zpívání jsme si taky hodně povídali. Přišla řeč i na to, že já sám skládám nějakou hudbu. Měl jsem i jednu pseudolidovku, kterou jsem mu zahrál. Jemu se to líbilo a říkal, že má sbírku Nezdařilových básní ve valašském nářečí a že mi ji přinese, ať je zkusím zhudebnit. Hrozně se mi ta knížka líbila a udělal jsem podle ní čtyři písničky, které jsem Ulrychovi přinesl na další hodinu. Petra Ulrycha to nadchlo, knížku mi nechal a řekl mi: To je dobré, to dělej. A tak to dělám.

Později jste Ladislava Nezdařila poznal osobně. Jak se na to, co děláte, díval? Líbily se mu písničky?
V ostravském rozhlase jsem nahrál asi šestnáct věcí. Později se začalo jednat o tom, že by šest z nich mohlo být na sampleru vydavatelství Venkow a byl třeba souhlas autora textu. Nahrál jsem ty písničky na kazetu, sehnal adresu pana Nezdařila a poslal jsem mu je. Za měsíc mi od něj přišel nádherný dopis, plný chvály a obdivu. Dostal jsem svolení, že s básněmi mohu nakládat, jak chci, a dokonce mi Ladislav Nezdařil připsal šest dalších věcí, které si přál zhudebnit.

Kdo tvoří kapelu a jak dlouho?
Začínal jsem jako písničkář - sám s kytarou. Cítil jsem ale podvědomě, že to chce ještě nějaký nástroj, nějakou píšťalku nebo housličky. Oslovil jsem různé lidi, kteří procházeli mým orchestrem a až časem, asi tak před rokem, vykrystalizovala tato sestava. Tvoří ji flétnistka Petra Václavíková, perkusionista Pavel Plch, s nímž jsme se potkali v brněnském představení Legenda, v němž jsme oba hráli, a jako třetí přišel Pavel Hanousek z Ostravy, který hraje na violu, na housle a nakonec se naučil i na cimbál.

Proč deska vyšla právě u brněnské firmy Indies?
Když mi pan Nezdařil věnoval osobně knížku Horní chlapci, dal jsem si slib, že jednou věnuju já jemu desku s jeho zhudebněnými básněmi. Bohužel jsme to už nestihli... Velkou zásluhu na tom, že deska vyšla, má Karel Prokeš z M-klubu. Potkali jsme se minulý rok na rožnovském folkrockování. Pozval mne zahrát do Valašského Meziříčí do M-klubu. Strašně se mu naše muzika líbila a říkal, že prostě musíme mít desku. Nedlouho poté mi zavolal Miloš Gruber z Indies a brzo byla deska na světě.

Obal desky jste vybírali sami?
Bylo mi doporučeno asi pět malířů z Valašska. Jaroslav Frydrych nás zaujal nejvíc. Maluje drsnou beskydskou přírodu, není to žádný líbivý krajinkář.

Jaký je váš vztah k Valašsku?
Valach nejsem, pocházím ze Slezska z Frýdku-Místku, a jsem tedy Lach. Můj vztah k Valašsku je zprostředkován Beskydy. Mám zdejší hory a lesy rád, a navíc moje maminka je z Raškovic, což je v srdci Beskyd. Valachy mám rád, protože jsou to prima lidi. Je mi také sympatické, že se tady daleko více než třeba v Čechách dodržují tradice. Navíc se tu o folklor zajímají i mladí lidé

Jak se vám nejlépe hudba skládá?
Když jsem skládal v Brně na privátě hudbu k Nezdařilovi, byly pro mě jeho básničky takovou peckou, že stačilo vzít do ruky kytaru a melodie byla na světě. Některé písničky, třeba Formany, jsem zpíval hned, když jsem je poprvé četl. Většina písniček z naší desky vznikla v té době právě tímto způsobem. Nepodařilo se mi ale dosud vypořádat se s básničkou Búrajú našu starú pec, která sbírku Horní chlapci otevírá.

Navazuje vaše hudba vědomě na folklorní hudební tradici?
Jistě. S tímto záměrem jsem ji skládal. Naposlouchával jsem valašskou lidovou muziku. Samozřejmě jsem ale nechtěl dělat písničky valašské. Chtěl jsem jen podle textu ve valašském nářečí udělat skladby vlastní.

Při křtu desky zazněla i písnička Beltine, která má trochu jiný charakter. Jsou v ní znát irské motivy.
Beltine je opravdu hodně keltská skladba, ale já osobně se za žádného Kelta rozhodně nepovažuji. Dělat irské písničky a navazovat na keltský odkaz je teď moderní. Myslím si ale, že moravská lidová má s irskou hodně společného. Nedokážu to říct přesně, možná je to melodikou. Přišel jsem na to, že stačí posunout trochu rytmus a z typicky moravské písničky se stane irská.

Jakou hudbu kromě moravské a irské lidové ještě posloucháte?
Hrozně mě teď bere finská kapela Värttinä, která dělá tradiční finskou hudbu a nebrání se přitom ani jiným vlivům. Základ je finský a v něm se ozývají ruské, ale třeba i irské nápěvy. Je prostě dobré nezapomínat na své kořeny a přitom se nebránit vlivům zvenčí. Když jsem pevně zakořeněný ve své rodné hroudě, nemůže mě nic vyvrátit. Vždy mne to jen obohatí.

Zmínil jste na koncertu, že už máte dostatek materiálu na novou desku.
Myslím si, že zítra klidně můžeme začít natáčet novou desku. Z Nezdařilových i z vlastních věcí. Byly by na ní určitě i upravené lidové texty, například o Ondrášovi. Dostal jsem totiž od pana Jaroslava Štiky, bývalého ředitele valašského muzea, spoustu materiálu - textů ve valaštině, které neměly melodie. Průběžně se tím prohrabuju a ze dvou z nich už jsem udělal písničky.

PAVEL STOJAR, Mladá fronta DNES 11.06.1999 /b>

PAVEL STOJAR, Mladá fronta DNES 11.06.1999

Tomáš Kočko: Nebaví mne být jen interpret

Tomáš Kočko: Nebaví mne být jen interpret
Tomáš Kočko: Nerad dělám kompromisy
Tomáš Kočko: Mám rád pohodu a klid

Co v současnosti děláš nebo chystáš zajímavého?
Nevím nakolik je to zajímavé, ale vězím až po uši v diplomce. A do konce listopadu vězet budu. Stále víc si přitom uvědomuji, jak nosné téma, jímž je Krize operního divadla, mám a jak neschopný jsem dostát svým původním představám o jeho budoucí náplni a rozsahu.
Mezitím píšu scénář pro hudební televizní pořad Sešli se…, chystám se na ostravský křest CD Ondráš, s kapelou dáváme dohromady vánoční repertoár. Šťárám se v chytrých knihách a archivech a hledám zapomenuté koledy - slavím úspěchy, mám už pár nádherných věcí ve starých církevních stupnicích z Lašska a Valašska. A chystáme nové věci na další desku. Ale ta až napřesrok. Taky bych se měl začít učit na státnice…

A co děláš nezajímavého?
Nezajímavého? Třeba se snažím vymyslet, co se svou „brannou povinností“. Ale ne. Nezajímavé věci nedělám. Anebo se na nich snažím najít něco zajímavého. Pokud to není zrovna ranní hygiena nebo tak.

Navenek se jeví, že na co sáhneš, to se ti podaří. Skrýváš neúspěchy, nebo nejsou?
Ježíši, jsou! To víš, že jsou. Ale nemluvím o nich. Chlubit se neúspěchy, to je snad nesmysl, ne? Anebo zase - věci, které se mi nedaří nebo je neumím,dělat přestanu a už je nedělám… Nicméně,měřeno na peníze,jsem mírně neúspěšný.

Jakto,že vždy působíš poklidným dojmem? Jakoby se ti stres vyhýbal obloukem…
Asi jsem takový. Rozhodně nejsem cholerik. Vím, že když už přijde stresová situace - a do nich se při tom všem, co dělám, dostávám nezřídka - tak nemá cenu to stresově řešit. Mám rád pohodu a klid. Ale nemám na to nějaký zaručený recept.

Jak se žije všeumělům na volné noze?
O tom hodně přemýšlím. Co vlastně já budu dělat. Říká se devatero řemesel, desátá bída. Nemůžu říci, že trpím bídou, ale rozhodně to není o tom, že bych se teď mohl rozhodnout oženit a živit rodinu.

Děláš velmi rozmanitou škálu „kumštu“. Nemáš někdy pocit, že bys měl svůj záběr omezit, abys mohl v něčem konkrétním uspět, vyniknout?
Víš, já to nedělám proto, abych vyniknul nebo abych uspěl. Já to vše dělám proto, že mne to nějak naplňuje (Fuj,to je ale fráze…ale co naplat, je to tak).

Tedy jinak, aby ses uživil?
Tak to je něco jiného. Abych se uživil… Pořád věřím v jakousi prozřetelnost. Možná jsem fatalista, ale věřím tomu, že to něco, co je nad námi, mne nenechá ve štychu. Zatím to vždycky vyšlo. Pravda, spoléhat se na to je ošidné.
Totiž až začnu přemýšlet takhle - tedy abych se uživil - bude to pro mne znamenat, že jsem na něco rezignoval. A já hrozně nerad rezignuji. Hrozně nerad dělám kompromisy - zatím. Některé věci časem samy odpadají. Pomalu asi rezignuji na muzikálové herectví, i když je to z toho, co dělám, zřejmě ta nejvýdělečnější činnost. Ale už mne to nějak nenaplňuje.
Na konkurzu na Pomádu se mě zeptali: „A chcete to dělat?“ A já odpověděl: „Vlastně nechci.“ A šel jsem pryč. Přišel jsem tam jen proto, že mně zavolali. Bylo na mně vidět, že už mne to nebaví.Dá se účinkování v muzikálech sloučit s šíří jiných věcí, jež děláš?
Jde to. Když jsem hrál v Praze, tak jsem neslevoval z ostatního, co jsem dělal. Akorát jsem měl víc peněz (zas ty prachy...). Ale jaké možnosti má před sebou muzikálový herec? Být výborný interpret. To mne asi neláká, nebaví. Víc mne baví být autorem. A jako režisér jsem skoro autor. Napůl interpret a napůl autor.
Je to asi o té každodenní továrně - večer co večer přijít do stejného divadla, a na stejnou muziku dělat ta stejná gesta. Muzikály, v nichž hraji tady v Brně, jsou pro mě schůdnější, příjemnější. Možná je to o profesionalitě a já v tomhle ohledu nejsem profesionál.

Máš jasno ve svých nejdůležitějších cílích?
Všechno je to běh na dlouhou trať. Maraton. Mám skutečně velikou náruč toho, co dělám, a snažím se všechno dotlačit do nějakého cíle. Je pravda, že čím méně toho máš, tak do cíle dorazíš dřív. S tou velkou zátěží to jde pomaleji. Ale v cíli toho zase budu mít hodně.

A čeho by jsi se nejhůř vzdával?
Asi muziky. Nejblíže je mi to, co dělám sám, autorsky. Pak nejspíš opera.

Opera je pro tebe víc muzikou nebo víc divadlem?
Je to propojené. Ale asi ji vnímám více přes divadlo, neboť to je právě to, co dnešní opeře nejvíc chybí, co na ní postrádám. Aby to nebyla jen muzika, aby to bylo i divadlo. Muzika je krásná věc, ale opera je scénický útvar. Tady na škole jsou studenti už od začátku vedeni k tomu, že opera je hlavně zpívání, což není pravda. Oni jsou zpěváci, ale zároveň i herci. Měli by být. Protože opera je hudební divadlo. Někteří mí kritikové říkají, že opery dělám hodně činoherně. Ale tak to podvědomě cítím, to tomu chybí. A jsem rád, když to tenkterý recenzent pozná. To je moje krédo, udělat operu zajímavou i pro člověka, jenž na ni přijde poprvé. Ano, existuje jakési operní publikum, jež chodí na opery a je schopné hodnotit, jak ten či onen zpěvák vyzpívá danou árii nebo jak dirigent zvládne danou pasáž či pojme celou operu. To jsou špeky pro odborníky, ale pro ty já operu dělat nechci, to mne nebaví. Podle mne je škoda, když člověk přijde na operu a znechuceně odchází, protože: a) nerozumí zpěvákům nebo za b) zpěvačka, která zpívá o tom, že je krásná a štíhlá, je škaredá a tlustá.

Myslíš, že se ti to může podařit? A v čem se taková opera bude lišit od muzikálu?
Je hrozně dobře, že tady muzikál je. Protože je obrovskou konkurencí. Ano, muzikál je konkurenční hudebně-divadelní žánr vůči opeře. A na muzikálu je vidět, že mnoho věcí dělat lze. Někteří operní pěvci se brání tím, že muzikály jsou lehkým zpíváním, že herci mají mikroporty a že při opeře se oni musí postavit na jeviště a stát, aby to uzpívali. Ale to jsou jenom výmluvy. V tom případě mají špatnou pěveckou techniku, neumí to.

Jaký je tedy podle tebe rozdíl mezi muzikálem a operou?
Zjednodušeně by se snad dalo říci, že muzikál je „amplifikován“, přizvučován, kdežto opera není. Samozřejmě neplatí to absolutně. Rozdíl vidím také v tom, že muzikál je aktuálnější. Ano, jsou současné opery, jenže jejich problémem bývá, že mají-li aktuální téma, mají taky divnou muziku. Jejich hudební jazyk nekomunikuje s běžným životem. Nemyslím, že by to zrovna musely být nějaké pop-popěvky, ale něco, co posluchače osloví. Když to dokázali všichni ti skladatelé dřívější, proč by to neměli dokázat skladatelé současní? Možná je problém v tom, že takoví skladatelé dělají právě ten pop nebo muzikály. Ostatně na tohle téma právě píšu svou diplomovou práci.

Říkáš, že k písničkám, jež hraješ a zpíváš se svým Orchestrem tě přivedlo toulání po beskydských lesích a kopcích. Máš ještě čas hodit si občas batoh na záda a jít si udělat oheň?
Na vandru jsem tam už dlouho nebyl. Ale mám v Muchovicích, v osadě v horách, kde stojí tři chalupy, kamaráda Leoše, který tam má hospodářství a koně. Tam já jezdím. A hned za jeho chalupou se zvedá kopec Čupel a na jeho stráni je rezervace Mazák, původní pralesovitý porost. A tam chodím odpočívat. Tam vejdu, za mnou se ta křoviska zavřou a to je nádhera.

Dají se ještě pořád v Beskydech potkat zbojníci?
Jasně. Když tam uvidíš mně, tak jsi jednoho potkal. (smích)

A mají v dnešní světě zbojníci pořád svoje místo?
Určitě je spousta lidí, kteří s nimi mají mnoho společného. Touhu po svobodě. Nezávislost na společnosti jako takové. Rovní lidé. Je jich málo, ale jsou. Třeba ten můj beskydský kamarád Leo, to je takový zbojník. Skoro bych řekl husita. On je proti všem.

Jak se změnil tvůj život za posledních pět let? Jak jsi se změnil ty sám?
Pět let, to je zrovna doba, co studuji na Hudební fakultě operní režii. A změnilo se určitě například to, jak se dívám na operu. Mně se opravdu operní svět otevřel. Na operní režii jsem nastupoval, protože jsem chtěl dělat hudební divadlo. Chtěl jsem režírovat muzikály. A opera mne chytla. Rád přiznávám, je to hlavně díky naprosto skvělému profesorovi Václavu Věžníkovi. A já sám? Všichni se měníme. Není možné abych byl stejný jako před pěti lety. Určitě mi porostly vlasy. A dál? Nevím. Holky se mi líbí pořád…

A ty jim?
Člověče, tak to nevím, vidíš, to je sporné. Jeden vlastně neví, co se holkám na tom klukovi líbí. Jestli třeba ne jenom to, že je občas v televizi? Záleží na tom, s jakými lidmi se člověk setkává, to je pravda. Upřímně řečeno si myslím, že nakolik jsem se změnil asi nejlépe posoudí někdo jiný. Kdo mě zná a kdo se se mnou potkával. Já vím, co se děje v mém okolí a co se mění, ale sám u sebe?

Jsi sólojezdec?
Ano. Dokonce mám pocit, že jsem vyloženě odstředivý typ. Někteří lidé dokáží - tak nějak sami od sebe - tmelit partu, dávat lidi dohromady. Já snad lidi zrovna nerozkmotřuji, ale nejsem ten typ, jenž by je držel pohromadě. Možná proto vznikají některé problémy, které mám. Někdy jsem asi dost netaktní, až arogantní. Jsem sólojezdec. Hodně za sebe. Možná jsem taky sobec. Egoista.

V jednom starším rozhovoru jsi na otázku, že působíš jako bohém, ale přitom vedeš spořádaný život, odpovídal: „Nevím, co je to bohém. Tvrdý alkohol nepiju, s pivem jsem začal, když mi bylo dvacet, kouřit jsem přestal v první třídě.“ Já k těm dvou - alkohol a kouření - doplním ještě třetí atribut: holky. A teď?
Hm, tak to jsem bohém,marná sláva.

Děkuji za rozhovor.
Ondřej Besperát, časopis Dokořán

Tomáš Kočko
Zrozen 4. března 1972 ve Frýdku-Místku; 1976 první plechové housle z hračkářství; 1983 poslední cigareta; 1986-1990 konzervatoř v Ostravě, nejprve viola, po prvém ročníku herectví; 1988 první kytara, v souvislosti s tím první láska; 1989 jedna z hlavních rolí ve slovenském filmu Ulice bez mena… …1990-1995 studium muzikálového herectví Difa JAMU v Brně; 1994-1995 Jesus Christ Superstar v Praze (apoštol Jan); 1995 až dnes studium operní režie na Hufa JAMU (režie několika oper, m.j. Don Giovanni, Odysseův návrat, Albert Herring a Vězněná na Špilberku /červenec 2000/); 1992?-dnes v Městském divadle Brno v muzikálech Řek Zorba (???), Divotvorný hrnec,Mamzelle Nitouche, Legenda (Daniel), West Side Story (Bourák), Babylon (Austrei); 1993 - 1997 v divadle Radost (Pohádka o Červené Karkulce, CvoXXstory)… …1992-3? technorapový projekt Discovery; srpen 1997 asistent režie Mše na Pražském hradě; od 1999? spolupráce s ČT (kulturní týdeník Salon a hudební pořad Sešli se…); 1999 první deska seskupení Tomáš Kočko & orchestr: Horní chlapci; 2000 skladba pro Všesokolský slet (mladší žáci); červenec 2000 druhé album Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ; atd.

Ondřej Besperát, časopis Dokořán

Folkový Janáček Tomáš Kočko

Folkový Janáček Tomáš Kočko Hudebník Tomáš Kočko (1972) mi utkvěl v paměti z představení Legenda (MdB, 1997). To právě dokončil muzikálové herectví na JAMU a začal studovat operní režii tamtéž (momentálně v poslední ročníku). K muzikálu a opeře přistoupil další žánr – folk. K dnešnímu dni má za sebou již dvě úspěšné CD u brněnského vydavatelství Indies record (Horní chlapci, Do kamene tesané aneb Ondráš), na nichž spolupracoval se „svým“ orchestrem. Podstatnou část jeho repertoáru tvoří zhudebněná poezie valašského básníka Ladislava Nezdařila, a také původní písně a upravené moravské lidovky.

Kult: Vaše autorská tvorba směřuje k beskydskému, valašskému folklóru. Proč právě k němu? Byl jste v dětství veden k tradicím?

T.K.: Když jsem odjel studovat z rodného Frýdku – Místku do Brna, dělal jsem běžný folk – o lásce, kamarádství atd. Na JAMU jsem šťastně potkal pana Petra Ulrycha, který mě učil Zpěv na mikrofon. Hodně jsme si spolu o muzice povídali. V té době jsem měl jednu pseudo-lidovou písničku. On mi dal knížku básní Horní chlapci Ladislava Nezdařila a já když jsem se do toho začetl, tak to na mě „přišlo“. Nezdařil přesně pojmenoval to, co jsem já cítil, že mi chybí domov, Beskydy... Během pěti dnů jsem měl hotových 6 písniček. Takže všechno začalo až v Brně.

Kult: Když jste před lety účinkoval ve folkové pohádce Legenda (MdB), už jste byl rozhodnutý, že se vydáte tímto směrem?

T.K.: Ano. Legendu psal Petr Ulrych víceméně pro mě. To už jsem se dávno folkem zabýval a byla na cestě první deska. Ne sice ještě nahraná, ale už vymyšlená. V Legendě jsem se seznámil s Pavlem Plchem a Martinem Adamusem, kteří se mnou potom nějakou dobu hráli.

Kult: Jak se Vaše autorská tvorba slučuje s muzikály, ve kterých jste účinkoval (Hair, West Side Story, Ježíš atd.)?

T.K.: Asi se to neslučuje. V muzikálech nehledám nic sobě vlastního, co se týká např. mého kraje, ale muziku a příběh.... Jednou se mě v rozhlase ptali, jestli se inspiruji při skládání operou, když jsem operní režisér. To rozhodně ne. Jediné, co mě duchovně inspiruje, je Janáček, který se lidovou hudbu snažil uchopit po svém. Tak já to dělám taky po svém.

Kult: Pohybujete se mezi muzikálovým herectví, operou, folkem – v čem se ale cítíte nejlépe?

T.K.: V čem je mi nejlíp, to je (asi je to tím, že nejsem pořád doma) moje muzika. Je to něco, co mi schází. Kdybych se přestěhoval zpátky domů, tak mi to asi tak nepřijde. Doma bych Vám třeba odpověděl, že nejlíp se cítím v opeře. Protože režii se chci věnovat. Režie je poloautorská záležitost. Být jenom interpretem mě už nebaví.

Kult: Na kterou složku se při režii nejvíce zaměřujete?

T.K.: Je to paradoxní, protože opera je hlavně muzika, ale já se soustředím na herectví, protože tam cítím největší slabinu opery. Mí kolegové z JAMU vždy žehrají, že dělám opery příliš činoherně. A mají pravdu.

Kult: Součástí názvu Vašeho posledního CD je Ondráš. Lze ho tedy chápat jako jistou návaznost na provázkovskou Baladu pro banditu?

T.K.: Jak Balada pro Banditu, tak Nikola Šuhaj Loupežník od Petra Ulrycha jsou jen odpovědí na polský jazz-rockový muzikál ze 70. let, který se jmenuje Na skle malované aneb Jánošík. Čili název mojí desky je přiznáním se k této inspiraci. Je zajímavé, že Poláci si přivlastňují Jánošíka, tvrdí, že nebyl Slovák ale Polák. Takže si udělali Jánošíkův příběh po svém s báječnou muzikou. Vím, že nejsem originální, ale ten materiál jsem si chtěl ohmatat, když je Ondráš „borec“ od nás z Beskyd.

Kult: Už víte, jaká bude další deska?

T.K.: Ano, ale ještě na ní bude hodně práce, je totiž docela problém s kapelou zkoušet, protože jsme „rozfrcaní“ po celé Moravě. Navíc pro ni připravuji svoje vlastní texty. Bude se jmenovat Hodovnice a doufám, že vyjde zase u Indies Records letos před Vánoci.

Kult: Co nového chystáte na operním poli?

T.K.: 13. května budu mít premiéru Lazebníka Sevillského v Opavě, zkoušet začínám 2. dubna. V Brně tak nějak pomalu končím, protože možná nastoupím od příští sezóny v plzeňské opeře. Možná budu něco dělat i v Praze, ale do Brna se určitě vrátím.

Lenka Kosová časopis KULT/b>

Lenka Kosová časopis KULT

Tradičním hostem folkrockování v Kobeřicích byl Tomáš Kočko

Tradičním hostem folkrockování v Kobeřicích byl Tomáš Kočko KOBEŘICE -

V sobotu 27. května se v areálu hasičského domu v Kobeřicích již popáté folkrockovalo. Vystoupil zde Vladimír Mišík a Etc., kapela Spirit a Českomoravská hudební společnost. Jedním z již tradičních hostů Kobeřického folkrockování byl Tomáš Kočko se svým orchestrem. Tomáš hraje především zhudebněnou poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila, studuje operní režii na brněnské JAMU a kromě toho moderuje pořad Sešli se… pro Českou televizi.

V Kobeřicích býváš častým hostem…
"Kobeřice jsou pro mě malým zázrakem. Alespoň co se týče kultury. Obdivuji všechny lidi, kteří se starají o pořádání Folkrockování. Vytvořit tak kvalitní festival za zdejších podmínek, to chce fakt velkou dávku odvahy a pevných nervů.
Nedávno jsi natočil Tvé již druhé CD. Kdy vyjde a jaké bude?
"Přál bych si, aby bylo do prázdnin venku. Jsou na něm většinou texty pana Nezdařila, dva lidové a jeden text jsem si napsal sám. Celé album se nese v podobném duchu jako album předchozí, jen je to větší nářez. Jde o monotematický projekt o beskydském zbojníkovi Ondrášovi."
Pravidelně natáčíš pořad pro ČT Sešli se. Co Tě přivedlo k této práci a jaká z Tvého pohledu je?
"Byla to vlastně náhoda a může za to album Horní chlapci. Jednou se z televize ozvali, že by chtěli natočit příspěvek o tomhle albu do Moravskoslezského salonu. Pak mi nabídli moderování tohoto konkrétního dílu a nějak jsem se líbil. Po nějaké době přišla nabídka ze Sešli se. Práce je to nesporně zajímavá, ale vše má své pro a proti. Kdo nezkusil dva dny po sobě jet na 200%, nepochopí. Dobíjím se ale muzikou. A té je naštěstí v Sešli se požehnaně."
C Co chystáš v nejbližší době?
"Nejprve mě čeká premiéra opery Vězněná na Špilberku, kterou právě režíruji a musím dotlačit do zdárného konce vydání nového alba. Dále budu psát něco pro Salon, budou další díly Sešli se, začnu pracovat na diplomce a státnicích. Pak odvezu tu hromadu věcí, co mám na kolejích v Brně a uteču do lesů. A v létě mě čeká hraní na různých místech v republice."

Julie Urbišová, Opavsko, 30.května 2000

Julie Urbišová, Opavsko, 30.května 2000

Orchestr zavítá na polský festival

Kočko: Orchestr zavítá na polský festival F r ý d e k - M í s t e k - Zpěvák, herec, operní režisér a především obdivovatel beskydské krajiny Tomáš Kočko vystoupí v pátek se svým Orchestrem ve Varšavě na mezinárodním festivalu Nowa Tradycja. Po několikaletém vystupování na českých folkových a folklórních festivalech se tak beskydské hudbě otevírají dveře do zahraničí. Ve varšavském Koncertním studiu polského rozhlasu, který festival pořádá, zahraje kapela jako jediný zástupce z České republiky.

* Tomáši, jak váš Orchestr pořadatelé festivalu v množství folkových skupin v Čechách a na Moravě vypátrali?

Myslím si, že za pozváním je mezinárodní festival Europian broadcasting union, na kterém jsme vloni v Rožnově pod Radhoštěm s kapelou hráli. Byla to akce státních rozhlasů zemí Evropy, na které vystupovali jednotliví zástupci. A manažerovi právě polské kapely se naše písničky zalíbily.

* Cítíte se být tímto pozváním poctěn?

Hodně mě to těší a naši nominaci pokládám za velký úspěch. Zároveň se mi potvrzuje má teorie o tom, že doma není nikdo prorokem. To znamená, že nejlepšího hodnocení se hudebníkovi dostane úplně odjinud, než odkud to očekává.

* Bude vašemu vystoupení předcházet větší příprava?

Bohužel jsme všichni členové Orchestru ze všech koutů Moravy a každý z nás máme ještě jiné projekty. Naposledy jsme společně hráli v prosinci, ale všichni znají repertoár, který budeme hrát. Na dopilování některých částí bude určitě čas. Jsme na to zvyklí, protože podobným způsobem tvoříme i nové skladby. Zkouším je nejprve s každým zvlášť, a pak jednotlivé části lepíme jako mozaiku.

* Upravil jste repertoár speciálně pro polské publikum?

Původně jsem chtěl, abychom ve Varšavě hráli něco jiného, než co zaznělo na Europian broadcasting union, ale bohužel se mi to nepodařilo. I když mám přichystaný materiál pro další desku, kterou se chystám vydat před Vánocemi, není zatím nazkoušený s kapelou. Na koncertu proto zazní většinou hitovky z desek Horní chlapci a Do kamene tesané aneb Ondráš.

* Jaké reakce očekáváte ze strany Poláků?

Publikum bude asi naši hudbu vnímat jako českou, což nebude přesné. Mohl bych jim nějak naznačit, že v Čechách se hraje jinak. Věřím, že naši hudbu pochopí. Vycházím ze zkušeností, když jsme hráli na mezinárodním folklórním festivalu v Šumperku, kde jsem posluchačům vysvětloval, že jsou naše písně o zbojnících. Poláci reagovali nadšeně se slovy, že mají také svého zbojníka, Jánošíka. Spojují nás Beskydy a beskydský folklór je podobný na slovenské, moravské i polské straně. Na druhé straně Varšava je mnohem dál a tam je možná úplně jiný folklór.

* Na mezinárodních festivalech se setkáváte s tradiční hudbou jiných zemí. Nacházíte v takovéto hudbě inspiraci?

Hudba je pro mě inspirativní, pokud je dobrá. Konkrétně mě zaujalo vystoupení skupiny slovenských Maďarů Ghymes, kteří hrají maďarský folklór. Pojali jej ale po svém a člověk pak poslouchá, jestli používání moderních nástrojů jde vůbec k duchu jejich hudby. Na Europian broadcasting union mě jednoznačně nejvíce zaujaly severské skupiny, například z Norska a Finska. Jejich folklór je drsný a to mu přidává na zajímavosti.

TOMÁŠ KOČKO je devětadvacetiletý rodák z Frýdku-Místku. Po studiu herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě absolvoval na brněnské JAMU muzikálové herectví a nyní je v posledním ročníku oboru operní režie. Na JAMU se seznámil prostřednictvím tehdejšího profesora Petra Ulrycha s básnickou sbírkou Horní chlapci rožnovského básníka a germanologa Ladislava Nezdařila. V roce 1999 vydal se svým Orchestrem první stejnojmenné album. Minulý rok přidal k této zhudebněné poezii, jejíž hlavními tématy jsou zbojníci, formani a dřevěné chalupy v Beskydách, druhý nosič Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ. Kočko je známý také z divadelních prken a televizních obrazovek. V Městském divadle v Brně účinkuje v muzikálových představeních West Side Story a Babylon. Diváci České televize ho měli možnost zaregistrovat v loňském roce jako moderátora hudebního pořadu Sešli se... Zpěv a hru na kytaru Tomáše Kočka doprovází houslista Pavel Hanousek, flétnistka Petra Václavíková, kontrabasista Jiří Vágner a perkusista Petr Hladík.

Julie Urbišová, Mladá fronta DNES, 28.03.2001

Julie Urbišová, Mladá fronta DNES, 28.03.2001

Je to pohanský nářez, říká o nové desce Kočko

Je to pohanský nářez, říká o nové desce Kočko Kultura
Zpěvák, multiinstrumentalista a operní režisér Tomáš Kočko včera přijel do valašskomeziříčského M-klubu představit písničky ze svého třetího alba Hodovnice, které nedávno vydala brněnská firma Indies.

Valašské Meziříčí - Kromě účinkování ve známých muzikálech se hudebník Tomáš Kočko dostal do povědomí lidí na Valašsku především dvěma deskami, na nichž zhudebnil texty valašského básníka Ladislava Nezdařila. Nové album Hodovnice je jiné. Tentokrát je Tomáš Kočko autorem hudby i textů, kromě tří písní lidového původu. Muzika, která na desce Hodovnice zní, je odvážnější. Na desce se výrazně prosazují perkuse a bicí, jejichž použití se dříve Tomáš Kočko bránil. Ve svých Valašskem inspirovaných písních dokonce Kočko používá i nástroje velmi exotického původu, třeba australské didgeridoo nebo indický sitár. Texty Tomáše Kočka posluchače zavádí do ještě hlubší minulosti kraje než verše Ladislava Nezdařila na předchozích muzikantových deskách.

Na novém albu čerpáte ze starých slovanských pohanských tradic...

Když jsem připravoval dřívější album Ondráš, chodil jsem do archivu zámku ve Frýdku-Místku. Tam jsem v textech narazil občas na zmínku o Hodovnici nebo o Goduli jako o slavnostní hoře. Pak se mi dostala do ruky kniha Staré pověsti slezské. Prý se na této hoře nedaleko Komorní Lhotky v Beskydech scházeli staří Slované, s horou souvisí i pověst o Zlatohlavovi, králi hadů. Začal jsem se o to zajímat víc, protože mne už od prvního setkání s poezií Ladislava Nezdařila začala zajímat víc tradice, folklor a tradiční umění. Hledání kořenů je u mne hodně silné.

Píseň Hodovnice otevře vaši desku a zakončí ji skladba Godula, což je novější podoba slova Hodovnice. Proč?

Text jsem našel v Sušilově sbírce, také i v Bartošově a hodně se mi líbil. František Bartoš o této říkance napsal, že děti se během ní držely v kruhu za ruce a říkaly ji, když zrovna dlouho pršelo a bylo zima. Staří Slované vzývali zemi, vodu, oheň, stromy a snad i slunce. Proto jsem si myslel, že by tato píseň, která vzývá slunce, mohla rámovat moji desku, že by začínala starým, autentickým textem, co nemá ani melodii, tu jsem si vymyslel, a bude končit tím samým, ale s novým hudebním aranžmá a názvem - Godula, což je stejná hora. Hodovnice je o vzývání slunce, o lidové magii, o tom, že sluníčko dávalo teplo a lidé ho potřebovali.

Jaké nástroje kromě těch tradičních jako cimbál nebo kytara zazní na desce?

Třeba darbuku - arabský buben, který má hodně vysoký zvuk a zvláštní techniku ovládanou Ctiborem Bártkem z Dama Dama. Nejsem folklorista, nesnažím se o autentickou hudbu, ale nechci se vzdát našich kořenů. Nebráním se však vlivům, které přijdou zvenčí. Když chci určitý rytmus, tak si vezmu i zvláštní nástroj, abych ho dosáhl. Někdo tam proto může uslyšet zvuky Východu, vždyť nakonec Valaši přišli z daleké Valachie, když byli vytlačeni Turky. Morava byla vždy ve styku s tureckými nájezdy, je to znát, a to se projeví i v muzice. Ale pořád to bude akustická hudba, jen víc rytmičtější a proaranžovaná. Deska Horní chlapci - to byly balady, Ondráš byl hybnější, Hodovnice bude spíš takový pohanštější nářez.
JIŘÍ MACHÁČEK, PAVEL STOJAR, 14.12.2001, Mladá fronta DNES

JIŘÍ MACHÁČEK, PAVEL STOJAR, 14.12.2001, Mladá fronta DNES

Tomáš Kočko: nebaví mě dělat jen takové písničky

Tomáš Kočko: nebaví mě dělat jen takové písničky Nebývá v kraji zvykem, aby někdo tak relativně mladý, jako je moravský písničkář Tomáš Kočko, vydával prakticky rok co rok jednu desku. Tím spíš, že Hodovnice, která vyšla loni na přelomu září a října byla už Tomášovou třetí. Nebývá také zvykem, aby kvalita takto těsně za sebou produkovaných desek byla stoupající. Světe div se - kritiky z per i těch nejrenomovanějších publicistů naznačují, že tomu tak je. A že všechny tři desky, tedy Horní chlapci (1999), Ondráš (2000) i Hodovnice (2001), vyšly u prestižního vydavatelství Indies records, dodávám už jen tak proforma. Sešel jsem se tedy s Tomášem někdy v polovině dubna během jeho krátké návštěvy Prahy, abych mu položil původně jen několik málo otázek, týkajících se především jeho posledního projektu Hodovnice. Nakonec jsem ale zjistil, že mě zajímá věcí daleko víc, Tomáš se ničemu nebránil a na všechny otázky mi trpělivě odpověděl. Rozhovor je tedy tentokrát poněkud delší, ale věřím, že vám to vadit nebude…

Tomáši, ty máš nějak k hudbě blízko i profesně?

Tím, že jsem vystudoval operní režii, a operní režie je o opeře, a to je muzika, tak vlastně jo. Taky je pravda, že jsem nějakých osm let hrál na housle a na violu, a že jsem šel díky tomu i na konzervatoř. Tam jsem přišel jako muzikant, ale po roce jsem té konzervatoristické muziky nechal a vrhl jsem se na herectví, z violy jsem přešel na kytaru a odtamtud se začal potom odvíjet můj zájem o folk a posléze o folklór.

A čím se touhle dobou tedy coby divadelník zabýváš?

V tuhle chvíli režíruju slavnou českou zpěvohru Na tý louce zelený. O té se říká, že to je nejhlubší dno, kam se umělec může dostat, pak už se prý jen odrazí. Ale když si to tak vezmeš, tak to není tak hrozný kus. Je tam spousta slovního humoru, a chápu, že třeba od operního nebo operetního souboru tahle hra může vypadat hrozně. Protože to není opereta, je to opravdu zpěvohra, je to činohra s písničkama. A ta činohra je těžká, i když jsou to vlastně podškatulky, jak se říká. Není to žádné hluboké herectví, nejsou tam žádné druhé plány, ale udělat dobře i škatulku, je taky makačka. A ty písničky - ta muzika je bohužel taková, jaká je, je aranžovaná ve stylu třicátých let a je to hozené tak jako do lidova. Takže je to takové dechovkové. Kdyby se ty písničky zaranžovaly jinak, jak to třeba dělá Ondřej Havelka, tak to má úplně jiný šmrnc, úplně jinou vůni a klidně by to šlo. Byl by to zas zajímavý kus.

Kde jste s touhle hrou doma?

Ve Slezském divadle v Opavě.

Jak jsi mluvil o hře na housle - to byl tvůj úplný začátek s muzikou?

Co já si pamatuju, tak nejdřív bylo zpívání s maminkou, pak tedy ty housle, ale to jsem dostal takové ty plechové z hračkářství. Já jsem byl jako malý takový trucovitý, takže jsem si ty housle doslova vydupal. A naši, aby měli ode mě pokoj, tak mi je koupili. Jenže já jsem pak furt vrzal, tak mi je zabavili a dávali mi je, jen když jsem byl hodný. Potom v druhé třídě přišli z lidové školy umění k nám na základní školu vybírat adepty. Mě taky vybrali a já jsem si po té přípravce vybral zase housle. Mě se totiž hrozně líbila melodie z večerníčku Z mechu a kapradí, Křemílek a Vochomůrka. To je nádherná muzika. Chtěl jsem umět na housle, abych si to jednou mohl zahrát.

Kdy ses potkal poprvé s muzikou folkovou?

Já jsem byl vychovávaný k vážné muzice až do té konzervatoře a s folkerm jsem začal koketovat od toho prváku. Po osmičce jsem totiž odešel z turisťáku a to je takové to vakuum, začal jsem vandrovat po horách a nějak víc jsem se začal s touhle muzikou potkávat. Pak to šlo vedle sebe, vážná hudba i ta trampská a folková.

Zkoušels už v té době hrát v nějakém bandu?

Nejdřív to bylo tak, že se mě mí kamarádi, protože věděli, že hraju na housle, snažili přetáhnout do nějaké té country kapely. Mě to ale vůbec nešlo, já tu muziku neměl naposlouchanou. To je jiný typ hraní, než vážná muzika, a moc se mi to nelíbilo. Víc mi to potom fungovalo až s tou kytarou, tam nebyl žádný problém. Na kytaru jsem se naučil hrát poměrně záhy. Mezitím jsme ještě s jedním kamarádem měli jinou kapelu, kde jsem se snažil hrát na violu, ale bylo to k ničemu, nebavilo mě to. Tak jsem chytl tu kytaru a začal jsem naopak kolem sebe soustřeďovat lidi, se kterými jsme si hrávali nějaké ty Brontosaury a podobně. Potom jsme si řekli, že bychom mohli zkusit jít na tu Portu. To chtělo nějakou vlastní písničku, tak jsem začal dávat něco do kupy, nějaké trampské věci, a pak jsme tam s tím jeli. Jako písničkář jsem taky jednou bodoval s takovou písničkou, že jak to vypadá, když člověk přijede z toho vandru a rodiče na něj houknou ty zas vypadáš a kdesi cosi. Takový jakoby rozhovor to byl, a protože jsem byl trochu poznamenán tím divadlem, tak to bylo takový silně janouškovský.

Ta "portovní" kapela se jmenovala jak?

Kapela se nejdřív jmenovala Tak. Takový vtipný název, jakože: jak se budeme jmenovat? Tak. Postupně to mělo být tak, že s každým neúspěšným portovním kolem jsme se měli jmenovat: "Tak", "Tak a" , "Tak a jedem", "Tak a jedem na Portu", ale mám pocit, že jsme došli jen k tomu Tak a jedem, pak už jsme se na to nějak vykašlali. Já jsem navíc odmaturoval na konzervatoři, odjel jsem do Brna a tam jsem se potkal zase s jinou muzikou a s panem Ulrychem. Ten mi zprostředkoval setkání s panem Nezdařilem, tím básníkem, a pak už to šlo úplně jinam. K folklóru a tak…

Takže k folklórní muzice ses dostal přes poezii, konkrétně tu Nezdařilovu?

V podstatě u toho byli oba dva. Petr Ulrych mi zprostředkoval Nezdařila a Nezdařil má na svědomí, že jsem se začal o ten folklór vážně zajímat. Ta jeho sbírka mě opravdu oslovila, to bylo tak silné! Hlavně ten nápad. Zdálo se mi, že to je asi ono, když tak člověk hledá, co by v životě chtěl nebo co ho zajímá, nebo s čím souzní - jde o to si uvědomit, odkud jsem. Hledání identity, hledání kořene. Ten Nezdařil to udělal naprosto geniálně, ačkoli byl tady v Praze, vyštudoval tu a pak tady učil na jazykové škole němčinu, tak tím vzdálením se rodnému kraji - on byl Rožnovák - se toho snažil nějak dotknout a psal básně, zatím v normální spisovné češtině. Také překládal české básníky do němčiny a naopak, dokonce má za to nějakou rakouskou cenu. Pak najednou přišel na nápad, psát ty básně ve své rodné řeči, v tom, co je jeho, v čem vyrostl. No a tak jsem si říkal, že když to jde v literatuře, tak to musí jít i v muzice. To nebyla až tak rozumová úvaha, to mě napadalo, když jsem si četl ty verše. A pak už jsem jen hledal důkazy, začal jsem se o to víc zajímat a chtěl jsem si potvrdit, že to tak opravdu je, že to cítím správně. Proto jsem se vlastně začal o ten folklór zajímat. Nejen o muziku, ale i o lidovou kulturu obecně. Vlastně jsem si začal soukromě studovat jakousi folkloristiku a dějiny Moravy, dějiny Českého státu, potažmo království, dějiny Slovanstva a teď už i dějiny Germánů a Němců, protože to je vzájemně provázané. To je teď taková moje víra, taková idea.

Pak jsi se tedy pokusil Nezdařilovy verše zhudebnit…

Já vždycky říkám, že ta hudba pro mě byla skryta v těch verších. Tam to funguje spolu, i když jsou to jenom slova. Ta hudba je v těch slovech skrytá tím, že je to právě v tom nářečí. To má trochu jiná pravidla než spisovná čeština, jiný rytmus, jinou melodii toho, jak mluvíš. Proto říkám, že jsem vlastně na té první desce nic moc neskládal, že jsem jen tu hudbu, která tam byla, z toho vytáhl ven. Horní chlapci jsou v podstatě ani ne tak moji, jako Nezdařilovi.

Myslíš, že kdyby ses narodil někde jinde, dejme tomu třeba v Plzni, že by se tvé hudební cítění v tomto smyslu vyvíjelo jinak?

To je velmi zajímavá otázka, protože v tom mém studiu mě zajímají také rozdíly mezi Moravany a Čechy. A já myslím, že asi jo. Prostě v Čechách máte jinou muziku, než na Moravě. A navíc ta naše karpatská oblast je ještě víc specifická, narozdíl třeba od Hané, kde se hraje trochu jiná hudba. Myslím si, že kdybych se narodil v Plzni, dělal bych zase trochu jinou muziku.

Já se na to ptám proto, že když si vezmeš třeba Čechomor a jiné české kapely, tak stejně spíš než z jihočeského nebo západočeského folklóru vycházejí z toho moravského. Čím si myslíš, že to je?

Asi je to móda. Taky si říkám, proč to dělají. Já znám tolik českých písniček, u kterých si občas říkám, že z téhle by šel udělat perfektní flák, ale mám strach na to sahat, protože nejsem tady odsud. Prostě je to vaše muzika a dělejte si to po vašem. Nevím, proč oni sahají na tu Moravu. Možná, že jim to připadá exotické, a že je to zase něco jiného než dejme tomu irská hudba. U vás v Čechách, když dělají mlaďoši nějakou tradici, tak jsou to většinou Keltové. Všichni jsou buď Kelti anebo sáhnou na tu Moravu. Buď jasný západ anebo jasný východ, což tam ta karpatská oblast už je, to patří ke Slovensku, Ukrajině a dál k Balkánu. Nevím, čím to je. Možná, že ti Češi jsou k tomu všemu takoví víc neukotvení.

Ty jsi mluvil o ovlivnění literaturou, ale myslíš, že tě nějak ovlivnil přímo i ten kraj? Teď myslím horizontálně, zvyky, nářečí, lidi…

Já jsem vyrůstal ve městě, ve Frýdku, ale odmalička jsem měl rád hory. My jsme s našima jezdili na podnikové rekreace do Beskyd a to pro mě znamenalo, že ráno byla snídaně a až do oběda jsem pak mohl dělat, co jsem chtěl. A protože to středisko bylo uprostřed lesů, tak já jsem vypad´ do lesa, a tam jsem chodil a chodil, a občas ani na ten oběd jsem nedošel, protože jsem neměl přesný pojem o čase, byl jsem malý a neměl jsem hodinky. Ty hory mě hodně braly. Já jsem pak kvůli tomu začal chodit do turisťáku a nakonec i trampovat. Ale co je zvláštní, že do té doby, než jsem poznal toho Nezdařila, pro mě ty Beskydy byly spíš taková kulisa. Když jsem se dostal potom na ta samá místa, tak jsem se na to díval najednou úplně jinak.

Teď tě budu chvíli citovat: "Jsme Keltové? Slované? Germáni? Je folklór prázdný a nezajímavý pojem? Co je to tradice? Co se skrývá na cestě ke kořenům našeho původu? Je náš folklór slovanský? Germánský? Keltský?" Takhle se ptáš na svých stránkách svých posluchačů. Co si ty o tom myslíš?

Já si myslím, že jsme Slované. Samozřejmě se nevyhýbám tomu, že na našem území byli i Keltové a Germáni a že nutně k nějakému promíchání došlo. Ale jazyk je slovanský, názvy jsou slovanské a tradice jsou taky slovanské. A to, že se naše tradice podobají keltským nebo germánským, je prostě proto, že žijem ve stejné zeměpisné šířce a že to zemědělství tady fungovalo podobně. Zemědělský rok byl stejný, ať tu byli Germáni nebo Kelti nebo kdo, takže logicky ty svátky byly ve stejný den nebo ve stejném období a podobaly se jeden druhému. Já tam tu diskuzi mám schválně, zajímá mě, jak to ty lidi mají. Protože já už si občas připadám jako exot. Jakože všichni jsou Kelti a já jedinej jsem tady Slovan (smích). Dokonce jsem našel nějaké - krásně udělané - pohanské stránky, kde nějakej borec obhajuje teorii, že jsme vlastně všichni Germáni. Takže všechny tyhle záležitosti mě vyprovokovaly k tomu, abych založil tu diskuzi. Je fakt, že teď už se tam povídá o kdečem, jak už to v takových diskuzích bývá…

Takže předpokládám, že tohle všechno tě vedlo k tomu, aby ses pustil do projektu Hodovnice…

Přesně tak. Já jsem chtěl udělat nějaký protiklad k těm keltským deskám, kterých je tady strašně moc, a keltským kapelám, kterých je taky hodně.

Hodovnice je celkem odlišná od dvou předchozích desek, které jsi vydal. Znamená to vývoj, odklon od původního směru anebo to byl prostě jen projekt, kterému ses snažil přizpůsobit a dál se bude Tvá hudba vyvíjet podle dalšího projektu?

Já si myslím, že to je svým způsobem vývoj. Třeba to, že na té desce skoro není kytara a nahradily jí třeba cimbál nebo mandolína, to jsem chtěl. Inspirovala mě k tomu jedna dobrá kritika na předchozí desku, začal jsem o té věci přemýšlet. Ten kritik tam psal, že moje písničky jsou dělány tak, že všechny nástroje jsou postupně navěšeny na kytaru. A je to pravda, protože kytara je ten kmen a na ni se nabalovaly ostatní nástroje. On prostě konstatoval, že to tak je a že to není na škodu věci, naopak, že ta kytara to tmelí. Pro mě to byla ale hozená rukavice. Začal jsem přemýšlet, proč nenahradit tu kytaru nějakým nástrojem tradičním nebo jiným, zkusit, co to dá. Takže jsem na tu Hodovnici záměrně začal vymýšlet písničky jinak, bez kytary nebo s kytarou jinak naladěnou, a podle toho ta Hodovnice taky vypadá. Taky jsem chtěl, aby ta deska byla hodně rytmická, aby byla tajemná, řekněme, aby tam byly jakési nánosy toho pohanství.

Já jsem si všiml, že na tvých stránkách můžou lidé hlasovat, jak se jim líbí ta která píseň z Hodovnice. Ztotožňuješ se s jejich názory? A co ti to vlastně ukazuje, takové hlasování?

Některé věci mě třeba překvapí, třeba úspěch písničky Nezalamuj ruky z minulé desky. Protože ta je dělaná na zakázku, nevyšla přímo ze mě, ale protože si ji přála paní Nezdařilová po smrti pana Nezdařila, tak jsem jí udělal. Některé chápu. Chápu, že třeba Vesna, písnička z Hodovnice, se nechytá, protože to je složitá písnička, je tam složený takt. Jenže ona ta Vesna opravdu i v tom původním znění taková je. Není to písnička, která se dá zahrát s kytarou u ohníčku, ale já jí mám rád. A pak chápu, že se líbí věci jako Morena, Svatojan a Beltine, což jsou takové hitovky. Některé věci mě překvapí, že jsem se trefil, některé potěší, ale že by mě v tom hlasování něco přímo rozházelo, to asi ne.

A jak ta deska vznikala? Procházel jsi nějaké archivy? Kde jsi čerpal inspiraci?

Já jsem na zmínky o té Hodovnici narážel, už když jsem dělal Ondráše. Ale i když mě takové věci zajímají, tak to pro mě byla jen zajímavá informace a nijak jsem ji dál nezpracovával. Nejstarší písnička je Morena, k té mě inspirovala Dáša Voňková. Morena vznikla ještě dřív, než nápad udělat Hodovnici. A pak už jsem tušil, že by mohlo být něco takového. Přicházely další informace o té hoře, do toho ta keltská móda a touha těch mladých mít nějaké obřady a nějaké ohně. To vnímáš, to jde na tebe ze všech stran a i ty sám cítíš, že to něco takového chce, nějaký svatojánský oheň, prožít tam tu noc. Takže jsem po tom pak už šel, po těch svátcích, a hledal jsem třeba zmínky nebo fragmenty, například i v Sušilově sbírce. Ačkoliv s tím Sušilem je to trochu problém, protože on byl kněz a tak nějak zvláštně to cenzuroval. Takže Vyjdi vyjdi slunko jsem našel v Bartošovi, který s tím problém neměl. No a ta deska tak postupně krystalizovala. Také jsem poslouchal další folklórní věci. A tam jsem na jedné kazetě slyšel Vesnu. Hrozně se mi líbila, říkal jsem si: to je prostě bomba. Takhle jsem to v sobě střádal a pak jsem si řekl, že udělám Hodovnici. Potom už jsem to jen seřadil za sebou, udělal aranže a tak. Jak člověk má ten směr, tu ideu, tak už to frčí…

Ty ses tady na té desce natextoval podstatně víc, než na těch předchozích. Nezmítají tebou pochyby, že za tebou někdo přijde a začne ti tvrdit, že to není lidový text a že ti pohané, kteří v té době žili, by to napsali třeba jinak?

Jasně, lidi, kteří žili v době, ke které já posluchače na Hodovnici odkazuju, by to určitě napsali jinak. Kdo ví, jak vypadala hudba v té době? To zřejmě nikdo neví. Samo sebou, že to je stylizace. Já vycházím z toho předpokladu, že v lidové hudbě se z těch dob něco zachovalo. Už ty staré církevní stupnice, ty nápěvy, kdo ví, jak jsou staré? Třeba ta Vesna, myslím, že je hodně stará… Jinak on vůbec není problém jít za odborníkem a zeptat se, jestli tohle slovo tady je správně. Ale! Dělal to Tomáš Kočko, který žije teď a tady, má nějaké povědomí o lidové kultuře a nějakým způsobem v tom kraji vyrůstal. Samozřejmě se také do té mluvy dostává jak čeština obecná, tak i nářeční jazyk, a proto se v těch textech prolíná nářečí s hovorovou nebo i spisovnou češtinou. Tak jako se tam prolínají s tradičními nástroji nástroje, které nemají ve folklóru co dělat. To totiž není folklórní deska, pozor. Spousta lidí má k mé práci výhrady s tím, že se to nedá s folklórem porovnat. No jasně, že nedá! Protože to není folklór.

Hodovnice vyšla už vlastně vloni, ale mám pocit, že ještě pořád probíhají nějaké křesty a představování té desky v médiích, jak často teď koncertujete?

Ty křesty už dobíhají, teď už spíš probíhají jen ty rádia, recenze v novinách, a tak. Třeba teď jsem byl točit Etno klub pro Český rozhlas, v Rock & Popu má vyjít ještě nějaká recenze, ale ta vyjde určitě zas s ročním zpožděním, jak je tam tradicí. My už hrajem normální koncerty. A co se četnosti týče, tak tím, že jsem teď v tom divadle, se moc hrát nedá. Ale koncem dubna a na začátku května hrajeme opravdu hodně. Narozdíl od prázdnin, kde zatím máme asi dva koncerty. Mimochodem, termíny konkrétních koncertů se dají najít na našich stránkách (k nalezení v rozcestníku FOLKtimu - pozn. aut.).

Tak mě teď nepadá, jak se tak přemísťujete na koncerty? Máte kontrabas, cimbál…

No to je nářez. Do nedávné doby nám ještě stačilo jedno auto, to jsme hráli bez kontrabasu. Takže teď buď dvě auta, což se dost prodraží, anebo nám dohodili Flereti takového hodného borca, který má takového toho velkého Volkswagena, tak jezdíme tím.

A hrajete jen po Moravě nebo se sem tam dostanete i do Čech?

Po Moravě. Dokonce nám píšou naše fanynky z Čech, že je diskriminujeme, ale tak to prostě je. Oni nás tady moc nezvou a my se zase nikam moc necpem. A na té Moravě tomu asi ty lidi víc rozumějí, nebo co… Prostě hrajem na Moravě

A když by za tebou přišel nějaký Čech, že se mu vaše muzika líbí, a že by vám chtěl sem do Čech pomoct, abyste tu hráli víc, tak bys ho vyhnal nebo bys to uvítal?

Klidně ať přijde. Ale já nejsem ten, kdo by někam psal: prosím vás, kdybyste měl někdo chuť… to ne.

Ale nebráníš se tomu…

Ne nebráním. Kdyby někdo takový přišel a řekl: mě se vaše muzika líbí, budu se o vás starat, tak já řeknu: Hurá, hurá….!

Už přemýšlíš o nějaké další desce?

Když jsem dodělal tu Hodovnici, tak jsem nevěděl co, připadal jsem si úplně prázdnej. Že jsem došel k nějaké metě, kterou jsem si vytyčil, a už jsem k tomu neměl co říct. Ale teď už asi vím, co budu dělat. Možná se trošku vrátím, protože pan Nezdařil by se letos dožil osmdesáti let, a tak se chystá čtvrté vydání Horních chlapců. A protože jsem v kontaktu ještě s jeho přáteli a protože pár písniček tak akorát na desku těch nezdařilovek ještě mám, tak vzešel takový nápad, že by součástí té knížky, která vyjde jako limitovaný náklad, vyšla ta deska, která by byla zasunutá do části toho nákladu. Takže vlastně teď mám takovouhle práci - vrátím se na začátek a udělám ještě jednu nezdařilovskou desku. No a pak mám na příští rok domluvenou u Indies další desku, na které si tak souběžně pracuju. Už mám tři fláky, jako že vím, že je mám, a vím, že to bude dobré…

Bude to zas podobně monotématické jako "nezdařilovky" nebo Hodovnice?

Asi ano. Já nějak potřebuju to "o čem", a pak už se mi to dělá dobře. Mě moc nebaví dělat jen takové písničky.

Tak to už se moc těším. Děkuji za rozhovor.

Vladimír Konopas - Šaolín,Folktime/b>

Vladimír Konopas - Šaolín,Folktime

Kočkovi je do tanca

Kočkovi je do tanca Folklór mne vzrušuje nejvíc Tomáš Kočko se svým Orchestrem a hosty točí další desku. Jednoho ze dnů mezi natáčecími frekvencemi v Brně jsem využil k rozhovoru. Pochopitelně, že jsem začal právě od očekávané novinky.

Kolikátá je, jak se jmenuje, kdy a kde vyjde?

Je to čtvrtá řadová a pátá celkem. Jmenuje se Do tanca! a vyjde na začátku října, jedenáctého by měl být brněnský křest v G-studiu, kde ji i točíme.

Co to je G-studio?

Vlastně bývalé nahrávací studio Českého rozhlasu v budově Stadionu v patře. Teď je to scéna hudebního divadla, dělají se tam koncerty a nahrává se tam ve dvou studiích.

Proč nahráváte v tak velkém prostoru?

Zvykli jsme si na to v Ostravě, kde jsme točili předchozí desky ve studiu tamního Českého rozhlasu a vyhovuje nám to. Můžeš tam nanosit všechny nástroje, mít je tam celou dobu a roztahat je v prostoru. Mám rád takový tvůrčí nepořádek a v malém prostoru se cítím nesvůj.

Kdo na desce hraje?

Spousta lidí na zajímavé nástroje. Hledám zajímavé zvukové barvy. Jako u našich ostatních desek jde o jiné obsazení než koncertní. Kdybych měl začít vyjmenovávat obsazení na desce, tak to bude na dlouho. Na koncertech hráváme v menším obsazení: Housle a viola Pavel Hanousek. Ten si ale pořezal nedávno (před dvěma měsíci) ruku a na dva měsíce má s houslemi utrum, takže na desce není a ještě ani nevím, jestli bude moci dále hrát. To by mne ale moc mrzelo. Jeho part nahrál Radim Havlíček, skvělý muzikant a kolega z JAMU. Zbytek toho základního obsazení odpovídá našemu koncertnímu složení - píšťalky Petra Václavíková, bicí a perkuse Petr Tfaroch Hladík, kontrabas Kamil Medvěd Tománek, já zpívám a hraju na kytaru a mandolínu. Stálým hostem je Michaela Lipárová, cimbalistka a zpěvačka.

Autorsky je to tvoje deska?

Napůl moje a napůl lidová, jako u předchozí Hodovnice. K folklóru jsem se dostal přes verše pana Nezdařila a hrozně mě vzal. Našel jsem obrovské zřídlo inspirace. Z poloviny je tato deska autorská a z poloviny jsou to upravené lidové písně. Někdy jsem je možná upravil k nepoznání, ale jsou to lidovky a přiznávám to.

Je pro tebe lidová tvorba zásadním zdrojem spíš textařsky nebo hudebně? Co ponecháš, co změníš?

To je různé. Třeba teď jsem dělal na jedné písničce, která na desce bude, kde jsem nechal původní jednu sloku. Pak pro mne ta lidová písnička směřovala jinam, než jsem chtěl já, a tak jsem si vymyslel další dvě sloky, které jsou v duchu té první. Někdy je to podobné s muzikou. Je tam něco, co se stane původním kořenem, z kterého písnička vyrůstá, ale ten další růst je už moje práce, směřuji její vývoj tím směrem, který cítím, že by vyhovoval dnešnímu člověku, nebo tedy alespoň mně. Ale samozřejmě jsou i písničky, kde vezmu celý text, protože je prostě geniální. Jen je přearanžuji pro naše nástrojové obsazení. Tím nechci říci, že tam, kde text měním, mu dodávám genialitu.

Folklór hledáš z nahrávek nebo ze sborníků?

Různě. Třeba se potkám s úpravou písničky, a naštve mne, jak je to špatně udělané, tak si ji udělám po svém. Jinak pochopitelně mám doma Sušila, Bartoše a další zdroje a kamarádím se s folkloristy.

Každá z tvých předchozích desek ve mně vyvolávala pocit, že má jednotící téma. Horní chlapci to byl vzdor a pokora, takové duševní zbojnictví. Ondráš, to bylo zbojnictví fyzické, na historickém příběhu. Hodovnice, to bylo hledání a odhalování spodní mýtotvorné vrstvy ve folklóru. Do tanca, to by podle názvu mělo být o životě v pohodě. Nebo ne?

Člověka asi hned napadne, že tam budou nějaké taneční písničky. Je to vlastně tak. Vzal jsem si na mušku písničky k tanci na severní Moravě a ve Slezsku. Slezsko jsem si vybral, protože to je pro mne pole neorané jiné muziky než Moravské Valašsko a Lašsko. Jsou to konkrétní tance, které byly nějak popsány a já ty písničky přetavil k obrazu svému. Nebo třeba existoval tanec zbojnický zvrtek, o kterém se jen ví, že byl, a nikdo neví, jak vypadal. V padesátých letech ho folkloristi rekonstruovali a já jsem si dovolil svou vlastní rekonstrukci toho, jak mohli ti zbojníci kolem ohně zpívat a tančit. Nebo jsem si vzal písničku, která sice není konkrétním tancem, ale třeba se v ní zpívá něco jako: „pojď, zatančíme si“.

Jaká je ta deska z hlediska rytmu?

Je pochopitelně hodně rytmická, rychlá, jsou tam vlastně jen dvě balady, které jsou pomalé v rytmu „starodávného“. Je zvláštní, že tehdy lidi tancovali na smutné baladické texty.

Jsou to pravidelné rytmy?

Zrovna „starodávný“ je kombinace dvou a tříčtvrťového taktu. Tehdy to pro lidi nebylo nic neobvyklého, dneska by s tím třeba měli problémy, mohly by se jim zamotat nohy. Jsou tam některé rytmické fóry, které jsem okoukal z folklóru. Konkrétně moravský folklór je bohatá hudba, kde se rytmy a tempa mění často. Lidi, kteří si budou chtít při desce zatančit, si na to budou muset dát bacha a nejlépe je znát tu formu. Folklorista pozná, kdy přijde třeba zrychlení tempa.

Ty máš dvě vysoké školy. Jsi herec a operní režisér. Ale folklór jsi nestudoval. Dostal ses k němu opravdu jen přes Nezdařilovy verše?

Ano, ale trošku i přes Janáčka. Pro mne jsou Nezdařil a Janáček duchovně spřízněni, protože oba používali ve své tvorbě něco, co bych nazval folklorní gró, ale dělali na něm moderní věci – hudbu, básničky. Jen něco v tom – dialekt, nějaká hudební vyhrávka, prostě Něco, dává tušit, že vycházejí z lidového základu. Že z něčeho vyrostli. Je zvláštní, že u Janáčka mne to tak netrklo, i když jsem se s ním potkával odmalička. U Nezdařila mi to došlo. Tam se mi rozsvítilo. Asi přišel v pravou dobu.

Takže děláš něco z toho, co jsi vystudoval? Hraješ, režíruješ?

Třeba v lednu budu s panem Mošou dělat jako asistent režie Jesus Christus Superstar pro Němce. Myslím, že vlastně vždycky mám před sebou takovouto nějakou konkrétní práci. Ale je pravda, že to není nejvýznamnější část mého života. Možná je to tím, že jsem v klasice vyrůstal, takže mne tam nečekají až tak převratné objevy. S folklórem jsem se potkal ve správnou dobu a úplně mě to vzalo. Přes folklór jsem se dostal k dalším věcem. Třeba ke slovanské mytologii; zajímá mne srovnávání mytologie keltské, slovanské a germánské. Začal jsem se zabývat historií i prehistorií. Zjišťuji, že věci, které jsme se učili ve škole, bývají trochu jinak. A pořád mne to prostě táhne někam dál. I když dělám divadlo, hraji ve West Side Story, v Babylónu a vypadá to, že budu hrát v dalších kusech, víc mne vzrušuje folklór.

Pro tebe je tedy projekt Tomáš Kočko & Orchestr to základní. Jak je to pro ostatní?

O tom jsme mezi sebou nedávno diskutovali. Já to od začátku nazývám Orchestrem, protože nechci tvořit žádné klamné značky. Připadal bych si vůči divákům nepoctivě. Když slyším, že někdo je kapela, tak si představím lidi se shodným nebo podobným názorem na muziku, kteří ve spolupráci dávají písničkám konečný tvar. U mě v Orchestru to je jinak. Je složen z muzikantů, které jsem potkal, kteří něco umějí a souhlasili se spoluprací, ale já si je vlastně hnětu k obrazu svému. Já jsem ten, kdo má jasnou představu a nikoho moc nepouštím k tomu, aby muziku směřoval jinam, než chci já. Vyslechnu názory, ale řídím to podle svého. Někteří z nich třeba vůbec neposlouchají folklór a nemají povědomí o tom, co je u kořenů hudby v jejich krajích. Až v poslední době se potkávám s folkloristy. Třeba Mišce, naší cimbalistce, jsem velmi ochotný naslouchat, protože mi to něco dává. Ale Orchestr fakt funguje jako orchestr. Hrajeme spolu strašně dlouho, lidi nás vnímají jako kapelu, ale nechci lhát. Muzikantsky i lidsky spolu vycházíme dobře, ale všichni jsou tam nahraditelní.

Jasně, jsou spolupracovníky, ale ne spolutvůrci.

Ano, tak.

Oni mají nějaká civilní povolání…

Ano, Petra Václavíková je výborná muzikantka, ale tvrdí, že se tomu nikdy nechce věnovat profesionálně. Směřuje někam do světa obchodů v německém jazyce. Dělá zástupce nějaké firmě. Pavel Hanousek má soukromou hudební školu, učí. Petr je členem brněnské filharmonie, Kamil dělá na povodí Odry nějakého počítačového specialistu, Miška studuje u Dalibora Štrunce cimbál.

V takových kapelách pak dochází k tomu, že pro někoho je pět koncertů měsíčně žalostně málo, pro jiného už je to nesnesitelně moc.

Ano, to je i naše situace. Začíná to přerůstat v něco, co už je neudržitelné. Já třeba už vím, kolik koncertů budeme hrát příští prázdniny, a že, i když by si moji muzikanti na to rádi vzali dovolenou, tak jí tolik nedostanou. To třeba bude chtít tři týdny v kuse.

Jak často hrajete?

Tyto prázdniny jsme hráli každý víkend dvakrát, třikrát, ale taky někdy i třikrát za den. Pro mne to bylo prima, ale holky ty šílené přejezdy v horku snášely hůř. O tom jsme si teď taky popovídali, měli jsme takovou třídnickou hodinu… No, řekněme, že v celoročním průměru hrajeme tak šest dní v měsíci.

Loni jste zabodovali v mezinárodní soutěži, tak se pochlub!

To přišla z Polska nabídka na mezinárodní soutěžní festival Etnosféra 2002 do Skierniewic. Tak jsme tam jeli a věděli jsme, že konkurence bude z Polska, Maďarska, Ukrajiny, Běloruska, Litvy, Estonska, ze Slovenska tam byla Jej družina. Takový festival by mne zajímal a měl by pro mne smysl i kdybychom tam nebodovali. Nechci se srovnávat se Smetanou, ale on si taky stěžoval na poměry v českém rybníčku a prosadil se dřív venku. Muzika u nás vypadá úplně jinak, když ji můžeš nahlédnout zvenčí, když to můžeš srovnat. Jak úrovní, tak žánrově. Soutěž rozhodovala porota, která ocenila, že jsme nerezignovali na naše hudební kořeny, a přiřkli nám první místo. Byli tam třeba výborní Poláci, kteří hráli flamengo. Výtečně, ale proč bych měl poslouchat zrovna flamengo? Nezajímá mě to. Na rozdíl od Bělorusů, kteří hráli nádhernou muziku pro mne nezařaditelnou v kontextu folklóru, protože jejich folklór neznám, ale vonělo to Ruskem. Ti skončili druzí. My jsme vyhráli a měli jsme z toho obrovskou radost.

Mělo to na něco vliv, nebo šlo jen o cenu do vitríny?

Mělo. Od té doby jezdíme do Polska častěji. První nabídku jsme dostali hned na tom festivalu a to do Ostrowa Wielkopolskiego. Pokračuje to dál a neztrácíme s Polskem kontakt.

Slyšel jsem, že naopak jsi zapojený do něčeho, co se má příští rok objevit u nás. Společné hraní se dvěma zahraničními kapelami.

Páni, jak to víš, já to zatím tutlám i před Orchestrem? Co se dá dělat, musím to říct. Hráli jsme letos na Keltské noci u Prostějova, to pořádá jeden tamní moc dobrý muzikant, který hraje v Dánsku s tamní kapelou Comely Greace, kterou bych přirovnal k Enyi nebo Clannad. Své hudební přátele ze světa si tahá na Keltskou noc. Letos přijela trojice muzikantů z Irska Sliotar, hráč na whistle prý byl loni vyhlášen nejlepším v Irsku. Další muzikant, který se zná s tímhle prostějovským, dělá v Českém Krumlově festival vážné hudby a chce tam příští rok udělat jednu etno scénu. Vybral si nás a ty Dány a Iry, a protože má partnery po zemích Evropy, tak nabídl společné turné. Takže když už sem ty kapely přijedou, a ono jen letenky z Irska jsou drahá záležitost, tak jsme si řekli, že by bylo fajn objet tady pár štací – Vikingové, Keltové a Slovani – zajet i na Slovensko, a pak se teprve vydat do Evropy. Chceme udělat 4-5 koncertů po republice. Vymyslel jsem si takový slogan, že Kelt slyšel Slovana, řekl o tom Vikingovi a jeli spolu do Evropy.

Předpokládám, že asi nebudeš mít problém, že se nabídky pořadatelů jen pohrnou.

Uvidíme.

Na největších folkových přehlídkách tě ale nevídám…

Na folkových asi ne. Ale třeba Colours of Ostrava nebo Music Art u Opavy jsou velké přehlídky.

Tím chci říci, že na většině folkových přehlídek se recyklují stále stejná jména, která opakuje i televize a rádia. Existuje z těchto medií vůbec zájem o vaši hudbu?

Těžko to srovnávat třeba s popem, ale ve srovnání s kapelami, které hrají něco podobného… No, vždycky to může být lepší, ale alespoň jednou ročně se v ČT objevíme. Ale třeba mne potěšilo, když se dělala Šumná města, že bez mého vědomí si jako podklad k jednomu celému dílu vybrali muziku z Hodovnice, hezky ji nastříhali a použili a udělali mi radost. Já se na ten cyklus díval pravidelně, a tak koukám, a najednou slyším svoji hudbu.

Asi bychom měli splatit ještě jeden dluh o kterém F&C příliš nereferovalo – vaši loňskou desku v knížce. Jak to vzniklo?

Dlouho se chystalo čtvrté vydání Nezdařilových Horních chlapců, které by bylo nezcenzurované, neupravované, protože předchozí režim i do takových veršů sahal. Bylo tam spousta slov o svobodě, byť ve folklorním kontextu, takže asi čtrnáct básní bylo vyřazeno, některé poupraveny. Teď konečně vyšlo necenzurované, úplné vydání, krásně vypravené, ilustrované. Nabídli nám, že by přílohou mohlo být naše CD Horní chlapci. Já jsem řekl, že to je škoda, protože mi vlastně zbylo v šuplíku asi deset písniček na Nezdařilovy texty, které na desce nejsou. Tak jsme je natočili a vyšlo to ke knížce jako příloha s názvem Sadné zrno. To je název, který použil sám Nezdařil jako dodatek k Horním chlapcům, který se objevil poprvé ve třetím vydání. Je tam devět našich písniček a jeden track s přednesem pana Nezdařila.

Kde se to dá koupit?

Určitě v Rožnově ve Valašském muzeu. A hlavně na našich koncertech.

Takže to je tip pro ty, kteří půjdou v říjnu na křest vaší desky Do tanca. Vzít si nějakou tu bankovku navíc. Doufám, že desku řádně dotočíte, smícháte a pokřtíte. Budu se těšit. A děkuji za rozhovor.

Jiří moravský Brabec,Folk&country, 10/03 /b>

Jiří moravský Brabec, Folk&Country 10/03

Tomáš Kočko: Do tanca!

Tomáš Kočko: Do tanca! Muzikanta Tomáše Kočka a jeho Orchestr už v současné době není třeba v našem kraji příliš představovat. Rodák z Frýdku-Místku se hrdě hlásí nejen k lašským, ale i k valašským hudebním kořenům a srdce „pravověrných“ Valachů si získal výjimečně zdařilým zhudebněním básní tylovického rodáka Ladislava Nezdařila. Nyní se však už rozhodl vydat vlastní cestou a po albu Hodovnice přišla na svět jeho druhá samostatná deska „Do tanca!“. V pátek 31. října ji představil v Klubu Zubří a odpověděl nám na několik otázek.

* Tvé písně textově i hudebně vycházejí z beskydského folkloru, ale kapela hraje na některé moderní či dokonce cizokrajné nástroje. Měly by mít novodobé úpravy tradiční hudby své hranice, nebo jsi zastánce volné interpretace lidových motivů?

Báječná otázka a skvělé téma! Nevím jestli by měly. Já je, pravda, mám. Ale je moje svobodné rozhodnutí, že k tradiční hudbě přistupuji s největší možnou úctou. Myslím, že to ani jinak nejde, jestliže je tradiční hudba něco, co mám rád. Takže je na každém upravovateli jak to má s tradiční hudbou a s tradicemi vůbec a pak samozřejmě na každém posluchači. Příkladů špatných úprav je v současnosti bohužel nesčetně a bude jich ještě víc. Úpravy, ale bohužel i znásilňování tradiční hudby přichází do módy...

* Teď trochu zákeřná otázka - je Ti bližší lašský nebo valašský folklor?

(smích)… Myslím, že bychom zabředli do sáhodlouhé diskuze o lašském a valašském folklóru. Mám rád náš kraj – Beskydy a Pobeskydí. Čím více ho znám, tím pevněji se mi vrývá do srdce. Takže je mi blízké vše co s ním souvisí.

* Kde hledáš předlohy pro své úpravy písní? A chystáš se rozšířit své muzikantské zájmy i mimo Beskydy?

Poslouchám hodně muziky. Různé druhy. Od folklóru, přes operu až po metal. Na prvním místě je u mě vždycky ta píseň. Ne úprava. Chci vystihnout, vyzvednout a ukázat to pravdivé co v dané písničce je. A k tomu si vyberu adekvátní nástroje s adekvátními barvami a zvukem. Jestli kdy sáhnu po jiné písničce než od nás, tak určitě nepřekročím hranice Moravy. Ale spíše si myslím, že zůstanu v Beskydách. Ať si Hanáci dělají hanáckou muziku a Češi českou.

* Některé písně však skládáš sám. Je obtížné napodobit lidovou píseň a jak se jako moderní člověk vyrovnáváš s nástrahami nářečí?

To je tak. Chci dělat m o r a v s k o u hudbu. Skličuje mně její současný stav, kdy jediným výsledkem jediného přerodu, který lidová hudba směrem k moderní době prodělala je dechovka. Tím chci říct, že rozhodně není mým cílem napodobit lidovou hudbu, ale najít skrze ni cestu k moderní hudbě. Aniž bych s tradiční hudbou ztrácel kontakt. Určitou cestu naznačil Leoš Janáček. A v poezii Ladislav Nezdařil anebo Óndra Lysohorsky. Nářečí je úžasná věc. Je hudbotvorné. A každé má v sobě jinou muziku. Je pro mě výzvou ji hledat a najít.

* Na bookletech Tvých desek se střídají různé druhy umění, po fotografovi, sochaři a malířce vyzdobil nové album řezbář. Co je na řadě příště?

To záleží na tom, o čem ta deska bude. Jestli bude o lásce – bude to určitě perník ( viděl jsem nádherné věci z perníku) . Jestli bude o zimě bude to paličkování a možná udělám desku i s jinými než akustickými nástroji a booklet bude zdobit umělecká kovařina.

<

Jiří Jurečka, Echo Valašska, 13.listopad 2003

Jiří Jurečka, Echo Valašska, 13.listopad 2003

Do tanca! s dýdžejem a metalovou kapelou

Tomáš Kočko Do tanca! s dýdžejem a metalovou kapelouMuzikálový herec, operní režisér, písničkář, kapelník svého Orchestru, milovník folklóru, novopečený producent doom-metalových Silent Stream Of Godless Elegy, to všechno je Tomáš Kočko. Na svých předchozích albech zhudebňoval poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila, zpracoval několik lidových písní a ve svých autorských skladbách se také inspiroval moravských folklórem. Názvem svého nového alba nás zve Do tanca!

* Tomáši, podobně jako na některých tvých starších albech na sebe i písničky na novince navazují.

Víš, já jsem trošku ulítlý tím, že dělám divadlo. A tak se mi to vždycky samo skládá tak, že mi ty písničky tvoří nějaký příběh. Odrazím se třeba od jedné, která mě moc vezme. Ta potom tvoří osu desky, k ní si domýšlím další „epizody“ a ostatní skladby strojím tak, aby do onoho příběhu zapadaly. Ale v tomto případě není příběh to hlavní. Nové album je o tanci a obsahuje písničky, které nějakým způsobem mapují lidové tance u nás na severní Moravě a ve Slezsku. Ten příběh jen běží pod tím jako červená nitka.

* Ta nitka se skládá z tvých autorských skladeb i z lidových písní. U které z nich ses rozhodl tento projekt uskutečnit?

K nápadu mě přivedla žena mého bývalého profesora operní režie z Janáčkovy akademie, paní Věžníková. Je to už dáma v letech, bývalá profesorka baletu. U Hodovnice řekla, že se jí ta deska moc líbí, že jí připadá velmi taneční a že kdyby ještě učila, tak by na ni své žačky nechala tančit. A já jsem si uvědomil, že je to dobrý nápad a že bych mohl udělat desku o tanci. Vždyť je u nás na severu tolik zajímavých tanců. V té době jsem už měl v repertoáru například píseň Bystra voda, což je tanec zvaný starodávný. A právě od ní jsem se odrazil. Má totiž obrovský dramatický náboj, je to „divadelní“ písnička.

* Říkáš „u nás na severu“. Z jakých oblastí jsou tedy na desce konkrétně tance a písně?

Já tam dělám takový kruh. Začínáme na Valašsku, jdeme přes Lašsko, můj rodný kraj, dostáváme se až do opavského Slezska, potom na Prajzsko, tedy nejsevernější výspu naší republiky, a zase se přes Lašsko vracíme zpátky do Beskyd.

* Kdo se vedle tebe podílel na nahrávání alba?

Je tam celá řada hostů. Například poprvé mám na své desce gajdy. Jde ale o moravské gajdy – to musím upřesnit pro všechny, kteří by měli pocit, že jsme se najednou ocitli v jižních Čechách. Hraje na ně gajdoš z Frenštátu pod Radhoštěm Vlasta Bjaček. Dále na desce hostují například zpěvačky z folklórního souboru Radhošť, kontráš ze Vsetína Michal Jelének, kontrabasista Dušan Strakoš, violoncellista Michal Siki Sykora a další…

* To mluvíš o hostech. Kdo ale tvoří tvůj Orchestr?

Těmi kmenovými hráči jsou Petra Václavíková na flétny, Míša Lipárová na cimbál, Kamil „Medvěd“ Tománek na kontrabas a Petr „Tfaroch“ Hladík na perkuse. Náš houslista Pavel „Šaman“ Hanousek si bohužel těsně před nahráváním zranil ruku, takže nemohl hrát. Zaskočil za něj kolega z Janáčkovy akademie, skvělý houslista Radim Havlíček.

* Kde vyhledáváš písně? Máš nějaké oblíbené zdroje?

Já na ně mám štěstí, prostě se s nimi potkávám. Když někde hrajeme nějaké lidovky, místní lidé řeknou: „A znáš tuhle? Ta je naše.“ A začnou ji zpívat. Já říkám: „To neznám. Nemohli byste mi to napsat?“ A třeba konkrétně Prajzáci v Kobeřicích byli tak prima, že mi sepsali málem všechny písničky, které znali. Poslouchám taky spoustu folklórní muziky, znám se s folkloristy. Mám štěstí na lidi, kteří jsou otevření a mají radost, že můžou naučit písničku.

* CD Do tanca! obsahuje vedle muziky taky videoklip.

Ano. A taky remix titulní písně Do tanca!

* Ten je skrytý na datové stopě. Já jsem si jej poslechl a mám pocit, že v něm toho z té původní písně zůstalo hodně málo.

Boris Carloff, který ten remix udělal, využil především basovou linku. Změnil ale tónorod té písničky z durového na mollový, čímž tu skladbu dostal do úplně jiné nálady.

* Jak probíhala spolupráce dvou lidí z tak odlišných hudebních oblastí?

To vlastně žádná spolupráce nebyla. Já jsem si řekl: Nechám ho, vůbec do toho nebudu zasahovat. A zvědavě jsem čekal na výsledek. Boris je z Moravy a já jsem na to sázel. – Já se totiž vždycky snažím ve své muzice přenést to tradiční do naší doby. Myslím si totiž, že to jde i beze ztráty úcty k tomu materiálu. A určitě je to možné udělat i elektronicky. Ale viděl bych to asi trošku jinak, než to pojmul Boris. Ona je to pěkná věc, jenže já v ní nepoznávám svoji muziku. To víš, jsem ješita…

* Ty jsi ale na albu spolupracoval i s jednou metalovou kapelou…

Ano, na té desce se podílel jak dýdžej, tak členové moravské doom-metalové kapely Silent Stream Of Godless Elegy, mimochodem držitelé žánrového Anděla za rok 2000. Oni mě před časem oslovili, abych jim produkoval jejich budoucí desku. Tvrdí totiž, že jsem větší doomkař než oni… No a já jsem si zase teď pozval jejich zpěvačku Hanku Nogolovou, aby mi na album nazpívala vokály, a Sikiho s violoncellem k nahrání akustické verze Giguly – skladby z jejich připravovaného CD Relic Dances.

V únoru Tomáš Kočko odjíždí do Německa, kde se bude jako asistent režiséra Stanislava Moši podílet na produkci rockové opery Jesus Christ Superstar. Ovšem od května začne formace Tomáš Kočko & ORCHESTR opět koncertovat doma.

<

Milan tesař, ROCK&POP, 12/2003

Milan Tesař

Tomáš Kočko v Třinci

Tomáš Kočko v Třinci Ve světě chaosu má aspoň o Vánocích pár dní svůj řád, říká Tomáš Kočko.Muzikálový zpěvák, herec a úspěšný písničkář Tomáš Kočko, který žije a tvoří ve Frýdku Místku, se nikterak netají pevným sepětím s tradicemi rodného kraje. A právě s tímto mladým umělcem, vystupujícím v hudební formaci Tomáš Kočko & Orchestr, jež si získává stále větší respekt mimo jiné i díky významným festivalům world music u nás i v zahraničí, jsme si nedávno povídali.

* Vánoce jsou za dveřmi, prozradíte, jak je to s těmi tradicemi o těchto krásných svátcích u vás doma?

„Já jsem kluk z města a z paneláku. Na Vánoce se u nás doma peče cukroví a vánočka (mňam), já strojím stromek, který koupím na trhu. A k tomu si pouštím koledy, které nahrála cimbálová muzika Valašský vojvoda. Rok co rok přibývá na našem stromečku slaměných ozdob a ubývá skleněných baněk. Různé umělohmotné hvězdičky skončily tam, co umělý stromek, tedy ve sklepě. Nad futra všech dveří v bytě přibíjíme každý rok nové zelené jmelí. To tam pak visí až do dalších Vánoc. Na lustr věšíme pomeranč, do kterého je vetknut hřebíček pro příjemnou vůni a těsně před večeří pálíme františka. Pod talíři na slavnostně ustrojeném stole nechybí drobné penízky, to aby jich v příštím roce nepochybělo. Veškeré pokrmy ke štědrovečerní večeři musí být po ruce, protože hospodyňka by neměla od štědrovečerního stolu vstávat. Podává se hrachová polévka a ryba s bramborovým salátem. Po večeři ještě frýdecké oplatky s medem, ty mám taky rád. U stromečku si pak připijeme červeným vínem a nejmladší přítomný rozdává dárečky. Pak jde mamka s tetou na půlnoční. Já už jsem to vzdal, neb je mariánský kostel vždycky moc narvaný a to už není ono. Jak vidíte, naše Vánoce nemají příliš zajímavých zvyků, spíš jde o to, že mají ustálený řád. Možná i proto jsou Vánoce tím, čím jsou. Ve světě chaosu má alespoň pár dní v roce svůj řád.

* Vánoce by měly být i časem splněných přání...

Mám jednu takovou pěknou vánoční příhodu. Minulý rok jsem těsně před svátky dělal rozhovor pro Český rozhlas Ostrava a oni se ptali, co bych si přál pod stromeček. Já v dobrém rozmaru řekl, že bych chtěl chaloupku v Beskydech. Uplynul rok a přání se stalo skutečností. Tyto Vánoce můžu už strávit v útulné dřevjance na samotě v lese...“

*V Třinci jste nedávno na koncertu představili svoji nejnovější desku. Kromě jednotlivých písní, které vybízejí k tanci, na ní zaujme i jeden remix. Co vás vedlo k tomu, že jste se ho rozhodl na desku zařadit?

„Snažím se hledat mosty mezi tradiční hudbou a dneškem. A když jsem dělal desku Do tanca!, šlo mi také o paralely mezi starou tradiční hudbou a dnešní dancefloorovou scénou. Myslím si, že potřeba lidí tančit je vždy stejná, kdysi i dnes, a také ty rytmy jsou podobné. I když ty dnešní jsou o něco jednodušší. Napadlo mě, že by nebylo marné to zkusit propojit. A tak jsem svěřil jednu svou písničku dýdžejovi z Hranic na Moravě. Říká si Boris Carlof a dělá HIP HOP pro „Anglány“. Nechal jsem mu úplně volnou ruku. Z durové tóniny naší titulní písničky udělal molovou, něco tam repuje, využil basovou linku, cimbál, píšťalku, gajdy a všechno to přetavil k obrazu svému. Já si myslím, že jde udělat moravský HIP HOP. Třeba na Balkáně to tak funguje. Jediný přerod, který udělala moravská tradiční lidovka směrem k moderní hudbě, je dechovka. A to je podle mě škoda. Ta muzika má na víc. A má také schopnost oslovit mladé lidi.“

* Zůstaňme ještě chvíli u zmiňovaného cédéčka. Je na něm ještě jedna zajímavost.

„Jde o skladbu Gigula. Dělal jsem ji s moravskou doom metalovou kapelou Silent Stream of Godless Elegy, která je držitelem Gramy za rok 2000 v kategorii hard & havy. Říkají, že se jim hrozně líbí moje muzika. Tvrdí, že vlastně hraju metal. Přizvali mě ke spolupráci a ta skladba vznikla potkáváním se dvou světů, toho mého a metalového. Objeví se na jejich albu, které společně připravujeme. Na mém cédéčku Do tanca! je její akustická verze.“

* Je známo, že zhudebňujete poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila. Proč právě jeho verše?

„Když jsem studoval v Brně na Janáčkově akademii muzikálové herectví, učil mě v „druháku“ Petr Ulrych. Právě on mi přinesl Nezdařilovu knížku. Když jsem ji otevřel, byla to taková pecka, že z ní žiji doteďka. Najednou jsem si uvědomil, odkud jsem, a že se mi hrozně stýská. Ta muzika je ukryta v těch verších. Já jsem nic neskládal, přišlo to samo. Od té chvíle se zajímám o folklór a chci v muzice udělat to, co on v poezii, kterou psal valašským dialektem. Já chci dělat moderní hudbu, která bude moravská, aby bylo znát, odkud je. Lidé by měli dělat písničky, na kterých vyrostli, které jim zpívala mamka a ne za ně stydět. Pro mě má muzika smysl, když je na ní znát, odkud je.“

*Na koncertu v Třinci mě zaujalo, že jste měl při vystoupení obuté krbce.

„ Jako ta naše muzika hledá mosty mezi starým a novým, tak i my máme na sobě černé rifle a valašské vyšívané košile a přes ně vesty. Já navíc mám ještě krbce, protože moji muzikanti, když jeli na křest naší desky do Prahy mým autem, vytratili z něj jednu moji botu. Prahu jsem odehrál bosky, ale pak jsem se naštval a obul si krbce, které jsem si koupil v létě na Hanáckých slavnostech v Chropyni, kde jsme hráli. Nosím je od té doby, je to hrozně pohodlné.“

* Děláte i výchovné koncerty pro školáky. Myslíte si, že mají smysl?

„ Pro mě ano. I kdyby mezi nimi byl jediný, kterého to trkne, tak to má cenu.“

<

Eva Kučerová, Třinecký hutník, 12/2003

Eva Kučerová

„Vaše muzika - to je čerstvý vítr z hor...“ (I. díl)

„...Na vědomosť sa dává, že toťto povídání (najdéte ho henkaj dolú) vyšlo 14. zářá a 14. prosinca 2005 ve 3. a 4. čísle časopisa Vyškeřák...! „Vaše muzika - to je čerstvý vítr z hor...“ aneb „Nejsem Čech, ale Moravák...“ Ačkoliv se narodil „až“ ve Frýdku(-Místku), jeho jméno je už zřejmě natrvalo spojeno s Valašskem a jeho hudební kulturou. Do té se nesmazatelně zapsal především zhudebněním sbírky poezie Horní chlapci (doposud zřejmě nejlepší moderní básnické sbírky o starém Valašsku) valašského básníka a spisovatele Ladislava Nezdařila (1922-1999). Podařilo se mu (dovolím si citovat z web-u...) zpopularizovat -a pro mnohé objevit- literární odkaz tohoto valašského barda, který své dílo zasvětil beskydským horám, jejich obyvatelům, zvykům a slavným hrdinům tohoto kraje. Rozhovor s písničkářem, hudebníkem (ale též hercem, režisérem a producentem) Tomášem Kočkem jsem se rozhodl udělat po shlédnutí staršího TV-záznamu jeho vystoupení na jakémsi folkovém festivalu. Scuka jsme si dali (v polovině srpna) v mém rodném Zubří, kterým projížděl při své cestě na chalupu, vraceje se (po hraní na jiném „fesťáku“) ze svého „druhého bydliště“ v Brně. Obešli jsme tři restaurace, než jsme našli tu pravou (Tomáš měl holt hlad jak` muzikant...) - a z té nás ještě vyhnaly otravné mouchy, takže jsme náš rozhovor museli dokončit v jiné... I přes tuto anabázi vzniklo téměř devadesátiminutové povídání, v němž došlo i na témata, která jsem původně otevírat nechtěl (CzechTek, politika jako taková vůbec, víra a náboženství...). Než vám z něho předložím to nejzajímavější, vraťme se ještě k Tomášově osobě a jeho dosavadní práci. Narodil se začátkem března 1972. Po absolvování osmileté ZŠ (a LŠU) vystudoval ostravskou konzervatoř (obor viola, potom herectví). Následovalo studium na JAMU (nejdříve muzikálové herectví, posléze operní režie). Už při studiu na konzervatoři hrál ve slovenském filmu Ulice bez mena, při studiu na JAMU v několika muzikálech a m.j. v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Od trampské písně se dostal k folku, a folku (nebo -chcete-li- folklóru) už zůstal věrný. Písně a básnické texty Ladislava Nezdařila dodnes tvoří podstatnou část repertoáru, který už od r. 1999 uvádí v hudební formaci Tomáš Kočko & Orchestr. Jeho druhou významnou částí je původní ohlasová tvorba, inspirovaná zbojnickou tématikou - zvláště pověstmi a písněmi o Ondrášovi, legendárním hrdinovi beskydských hor. Dále ho doplňují osobité úpravy tradičních moravských písní. Zvuk kapely (která je pravidelným účastníkem významných českých i zahraničních festivalů a m.j. spolupracuje s ČR i ČTV) je akustický, poučený rockem, world music a jazzem... ale též „klasickou“ hudbou, mohu-li dodat - jak o tom svědčí m.j. použití některých hudebních nástrojů. K diskografii: Když pomineme tři samplery (výběry), na kterých je Tomáš Kočko zastoupen (T. Kočko - Pink Folk - F-M Band, Motýlí hra a Dolnolhotský buben 2000), tvoří ji alba (resp. CD-čka) Horní chlapci (1999), Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ (2000), HODOVNICE (2001), SADNÉ ZRNO (2002; „neřadové“ CD, které vyšlo coby příloha čtvrtého, kompletního -už posmrtného- vydání Nezdařilovy sbírky Horní chlapci), a Do tanca! (2002). Začnem` asi tím, jak ses dostal k tomu všemu, ... ...Co robím. Tož dobře. K muzice jsem se dostal ještě před základkou - a to tak, že naše maminka s náma děckama zpívala písničky „tam od nich“. Pochází z Beskyd - zpod Kyčery, ale z té z horského Lašska; takže to vlastně dle národopisců není Valašsko. Zpívala písničky... kór se mnou, protože odmalička jsem nějak projevoval hudební sluch; ještě jsem neuměl slova, ale už jsem zpíval melodii. Potom ve druhé třídě na základce přišli z „lidušky“ dělat nábory. Vybrali mě a nabídli mamce, jestli bych tam nechtěl chodit a na něco hrát. Mně se tehdy líbila melodie z Večerníčku - Pohádky z mechu a kapradí, a hrozně jsem chtěl hrát na housle - protože tam tu melodii hrají právě housle. Takže v LŠU jsem hrál na housle; pak jsem šel na „konzervu“ - už s violou, protože mi porostla ruka. Tam jsem se tu melodii naučil, a tak jsem po roce přešel na herectví, protože už jsem neměl proč to dělat... (Smích). Po maturitě jsem přešel na muzikálové herectví do Brna. Tam jsem po čtyřech letech absolvoval... Vlastně po pěti; poslední ročník jsem měl rozložený, protože jsem v Praze hrál v Jesus Christ Superstar... Kterou postavu? Apoštola Jana. Hned vzápětí po státnici na JAMU jsem šel na operní režii; dělal jsem nové talentovky na Hudební fakultu. V druháku jsem ale zase odešel do Prahy, protože jsem hrál v Hair... Co jsi poslouchal během studií? Jakou muzikou jsi byl odkojený? Když jsem byl úplně malý, tak těma lidovkama s mamkou. Pak na „lidušce“ klasikou; Vivaldi, baroko, Telemann... a potom samozřejmě tím, co běželo v televizi, v rádiu - protože jsem byl normální panelákové dítě. Ale když jsem šel na konzervatoř (v takové té „echt“ pubertě po té osmičce), měl jsem už kytaru, začínal jezdit ven a už „ujížděl“ na folku - hlavně takovém tom „trošku zakázaném“. K bigbítu, dokonce k tomu tvrdému, jsem se paradoxně dostal až před relativně krátkou dobou - když jsem produkoval metalovou desku. O pár let později ses vlastně už podruhé „potkal s Valašskem“, tentokráte prostřednictvím valašské poezie básníka Ladislava Nezdařila - a to setkání pro tebe bylo osudové. On zemřel v r. 1999; vy jste toho roku vydali Horní chlapce... ...Bohužel až po jeho smrti. Odešel v lednu (pár dní před svými 77. narozeninami) a jejího vydání se už nedočkal... Jak jste se s panem Nezdařilem seznámili? Když jsem byl v druháku na tom muzikálovém herectví v Brně, objevil se na škole (asi v rámci toho všeobecného porevolučního nadšení) nakrátko Petr Ulrych; učil tam zpěv a zpěv na mikrofon. Já jsem v té době jezdil na hory - do Beskyd, hrál jsem folk a o nějaký folklór nebo o tradiční hudbu jsem se nijak nezajímal. Shodou okolností v té době, kdy mě učil, jsem měl udělanou jednu lidovku (přišlo mi to zajímavé, a tak jsem to zkusil). Bavil jsem se s ním o tom, zahrál mu to, a on mi říká - To je dobré, čoveče; a znáš toho Nezdařila? Já jsem vůbec nevěděl, která bije... A on mi do příští hodiny přinesl jeho knihu básní a prý - Přečti si to a zkus něco vymyslet a napsat... Večer na privátě jsem tu knížku otevřel... To byla taková pecka...(!) ...že z toho vlastně žiju dodneška. Pan Nezdařil mi jaksi „zprostředkoval most“ mezi mnou a mým rodným krajem a tradicemi - a přitom krásně nenásilně. Víš, ten folklór, který běžíval v televizi, a takový ten pódiový folklór se mi nikdy nelíbil; na mne to bylo strašně umělé. A najednou přišel někdo s čímsi, v čem byla pravda... Z té knížky ta muzika přímo čišela; podařilo se mu do těch veršů zaklít i hudbu. Dělalo se mi to hrozně dobře; už za týden jsem na další hodinu přinesl asi šest hotových kousků. Ulrych poslouchal a pak - Hm, dobré; to dělej! Tu knížku ti nechám... Až později mi řekl, že to zkoušel zhudebnit taky. Líbí se mi na něm a hodnotím, že dokázal férově přiznat, že si na tom „vylámal zuby“. Nebyl prý spokojený s tím, jaká muzika z něho lezla... Čím to mohlo být? Hrála tu roli třeba jiná melodika nebo hudební cítění těch Brňáků? Já myslím, že jo. On je asi niterně napojený na tu jižní Moravu - a tam vzniká trošku jiná muzika. Má jiné kořeny... Mně se líbí, mám ji rád, ale když přijedeme my na jih, tak ti jižani říkají - Ta vaše muzika - to je čerstvý vítr z hor... V každém případě byl Petr Ulrych tím člověkem, který mě popostrčil... asi tím správným směrem. Nemusel mě popostrkávat moc... Co ti to vykročení tím směrem dalo, přineslo? Změnil se mi život; přehodnotil jsem věci, které jsem předtím viděl jinak. Najednou jsem jinak vnímal i své oblíbené, rodné Beskydy - v kontextu s těmi tradicemi, s folklórem a se vším, co se tam kdy dělo. S valašskými bouřemi a dalšími historickými událostmi... Mám teď na koncertech tendenci... ne snad lidi poučovat, ale aspoň jim o tom říkat, přibližovat jim to. Ne každému se to líbí, ale ta historie s těma písničkama souvisí; bez toho mi to připadá, že „jenom hraju nějaké písně“ - a to mě nebaví. Pro mne má smysl dělat to - a dělat to právě tímto způsobem. Pořád jsme se ještě nedostali k tvému setkání s panem Nezdařilem... Bylo to opojení; byl jsem okouzlen tou knížkou - těmi verši a tím světem, který jsem nikdy předtím nijak zvlášť nepřijímal... protože jsem měl svůj, jiný svět. Vylezl jsem s tím (sám s kytarou) na Portě; tam to slyšel Zdeněk Tofel z ostravského rozhlasu (ČRo Ostrava), primáš cimbálové muziky Valašský vojvoda, a strašně se mu to zalíbilo. Nabídl mi (asi v r. 1994) nahrávání - a už kul pikle, jak by to šlo vydat. Řekl, že by bylo dobré kontaktovat pana Nezdařila a požádat ho o svolení. Takže jsem mu napsal a připojil tu nahrávku na kazetě... Dostal jsem od něho nádherný dopis; vychválil mě v něm - jak se mu to líbí... Děkoval a poslal mi dalších asi šest básniček - a vyloženě chtěl, abych právě tyto zhudebnil. Pak jsme se (poprvé) setkali v Praze, kde tehdy bydlel, a od té doby mě každým rokem zval na svou chalupu do Tylovic, ve které vyrůstal a do které se vracel vždy o prázdninách, na Velikonoce... Znal jsem se s ním tři roky a dělali jsme spolu (na Vánoce) i nějaké pořady, na kterých on přednášel své básně a já jsem hrál se svou tehdejší kapelou... Byla to nádhera - v Rožnově v Janíkově stodole ve Valašském muzeu v přírodě nebo na Harcovně se sešli nejen mladí, ale i stařenky, které ho znaly, a všichni společně zpívali písničky s jeho texty. Bylo to... silné! Zmínil jsi svou starou kapelu. Od r. 1999 už hraješ s novou; kdo ji dnes tvoří? Na flétny a na housle hraje (a taky zpívá) Helenka Macháčková. Na violu a na housle Libuška Černá; ta obstarává taky vokály. Na cimbál hraje (a též zpívá) Michaela „Miška“ Lipárová, na kontrabas Kamil „Medvěd“ Tománek (plus též vokály). Za perkusemi stojí Petr „Tvaroh“ Hladík. Já hraju na kytaru, na mandolínu... a zpívám. Jak často koncertujete? Co já vím... V průměru tak - sedmkrát do měsíce? Kde se vám dobře hraje? Máte rádi spíš recitály v klubech a vystoupení v sálech, nebo menší či větší festivaly? To se nedá říct jednoznačně, protože pokaždé to má jinou atmosféru. Na velké fesťáky volíme trochu jiný repertoár; lidi jsou tam „rozjívení“ a není dobré do nich cpát nějaké balady, protože si především chtějí zazpívat a zatrsat; trochu jinak si to užít. Takže se vždy po festivalové sezóně těšíme do klubů, kde si můžeme zahrát zase něco jiného. Musím přiznat, že mně osobně se moc dobře hraje, když je moc dobrý zvukař a moc dobrý „apec“ (hudební, zvuková aparatura - pozn. ŠR). To je potom radost hrát. Ale když člověk zápasí s aparaturou a se zvukařem... Vlastního zvukaře nemáte? To zatím ne... Máme jednoho, který si příležitostně (když je to někde kolem Brna) rád „zazvučí“, ale nejsme kapela, která by vydělávala statisíce a mohla si svého vlastního zvukaře dovolit. Poslední CD-čko jste vydali už před třemi roky - v r. 2002, nemýlím-li se. Jo, a v roce 2003, rok před Docuku (viz rozhovor ve Vy-1/05 - pozn. ŠR), jsme za ni byli nominováni na Anděla (cena -cosi jako filmový Oscar- udělovaná v ČR v hudebním žánru - pozn. ŠR) v kategorii world music. A od té doby... pracujete na novém repertoáru? Od té doby -vlastně loni- jsem udělal další dvě desky. Z toho jedna je ta metalová (tu jsem dělal jako producent) a tou druhou je Těšínské nebe - tu jsem dělal s Jarkem Nohavicou; to je projekt, na kterém m.j. spolupracoval Radovan Lipus, režisér „Šumných měst“. Bylo to vlastně divadelní představení, postavené na Jarkových písničkách; ty jsem přearanžoval a nahrál se svým Orchestrem. Díky tomu mi ale nevybyl čas na jinou práci - takže teprve teď dávám dohromady materiál na naši vlastní desku. Nahrávat bychom ji měli koncem t.r., vyjít by měla příští rok. Už dvakrát jsi zmínil ty metalisty, kterým jsi produkoval CD-čko. Jak k té spolupráci došlo? Přišli za mnou kluci tady z Hranic na Moravě - z kapely Silent Stream Of Godless Elegy (Tichý proud bezbožné elegie). (Elegie je lyrická báseň smutného obsahu, žalozpěv - pozn. ŠR). To je taková zvláštní doommetalová kapela; doom metal je taková ta pomalá, smutná, teskná, chmurná... přitom tvrdá muzika. Jsou u nás v tomhle oboru špička...! A řekli mi, že jsem skrytý doommetalista a že jim prostě musím produkovat desku, protože to, co hraju, je akustický doom metal - a že jim vůbec moravská lidová písnička připadá jako velmi „doom-ová“. Zásobili mě hromadou muziky... a dobré muziky! Víš, to je nejlepší, když ti někdo může něco doporučit a nemusíš se prokousávat těma hovadinama, které jsou v každém hudebním žánru. V každém tom žánru je totiž nějaký mainstream (hlavní, nepřesněji a převzatě střední hudební proud - pozn. ŠR), který vyhovuje vkusu té „šedé“, nenáročné většiny - ale ty kvalitní „špeky“, ta dobrá muzika, je vždycky někde zasunutá... Mně se nelíbí a nemám rád takové to - Pojďme dělat, co je „in“, co se líbí... Vždycky mě zajímali spíš ti, kteří o muzice přemýšleli a chtěli jejím prostřednictvím něco říct - ne jen být slavní, líbit se a vydělávat. To mě nebaví... Jak ta spolupráce probíhala? Oni skládají muziku jinak - začínají ji stavět na riffech (zpravidla opakovaná, jednoduchá melodická hudební fráze - pozn. ŠR); podle mne „začínají stavět barák od střechy“. Vezmu to čistě hudebně: Když dělám písničku, je pro mne základ melodie. Ta ani nemusí mít slova, protože lidské ucho se chytá především jí. A melodie je teprve potom doprovázena nějakou harmonií. Kdežto oni to dělají přesně naopak - na začátku je nějaký kytarový riff... Pro mne to bylo strašně zajímavé; nechal jsem je to dělat tak, jak byli zvyklí - ale zpočátku jsem se s tím „zaboha“ nemohl vyrovnat... Takže už měli vybranou svou vlastní cestu, jasný cíl? Představu měli. Mne si vybrali jako producenta - s tím, že jim budu dělat aranže a vůbec hlídat celkové vyznění. Producenta... to chápu. Ale proč aranže? Museli vědět, že pracuješ úplně jinak! Prý se jim líbila moje práce. To, jak zacházím právě s melodiemi... protože u nich melodii obstarávalo violoncello a housle - a ty dva nástroje mi přišly strašně nevyužité - byť za jejich poslední desku (za tu ještě „beze mne“) dostali Anděla. Ale tím pádem přišla „sláva“, rozkmotřili se... Na té nové desce (jmenuje se Relic Dances - Starodávné tance) jsme dělali tři roky... Je dělaná dohromady s cimbálovkou Radošov, takže jde o spojení metalu (bicí, basa, dvě „soliny“ a ten „řev“ - growling) a tradiční hudby. I pro mne to byla obrovsky zajímavá práce - a na ten výsledek jsem docela pyšný... Bavilo by tě produkovat desky a hlavně dělat aranže i jiným podobným kapelám? Klidně - ale muzika, kterou dělají, se mi především musí líbit. Takže prolínání různých hudebních žánrů tě baví. Líbí se ti (a dávají ti něco) experimenty, kdy je např. rocková hudba interpretována poněkud netradičním způsobem? Třeba když písničky kapely Metallica hraje smyčcový kvartet? Vím, o čem mluvíš... Třeba zrovna taková Apocalyptica je pro mne bezva - protože jestli je písnička dobrá, musí být hratelná i akusticky; jinak je špatná. Když je postavená jenom na barvě nebo na síle a ty jí vezmeš ty decibely, najednou je to o ničem... Máš rád takové ty velkokapelové aranže typu „Londýnský filharmonický orchestr hraje Queeny“? Pokud už v té původní muzice není na ty smyčce prostor, nebylo tam s nimi počítáno, je to vata; ty smyčce tam sice hrají, ale jenom vyplňují prázdné plochy. Většinou je to -promiň- „sračkózní“... Dovedu si to představit třeba ještě u takových Jethro Tull - je to taky bigbít, ale tam ten prostor je. Každá muzika -a každý člověk- má kdesi své kořeny. Co pro tebe znamená, když se řekne „rockové kořeny“? Co to je? To neexistuje! Maminka s tebou určitě nikdy nezpívala... co já vím - třeba písničky od Olympic nebo od tvrdších zahraničních kapel... Mluvím spíš o té muzice. O tom, že pozdější C&W, rock`n`roll, rock a spousta dalších hudebních žánrů má svůj základ třeba v blues, a každého z nás v mládí ovlivňovaly a formovaly náš hudební názor a vkus. To je možné, ale tak já to neberu. Pro mne jsou veškeré hudební kořeny ty, které v sobě máš odmalička; které v tobě zůstaly od doby, kdy ti někdo před spaním zpíval ukolébavku... Když už jsme u těch kořenů: Tušíš, jak vlastně vznikla hudba? Podle mé laické teorie vzal kdosi kdysi dávno kost a začal s ní z nějakého důvodu (jakž-takž pravidelně) tlouct do kusu dřeva; vznikl rytmus - byť monotónní. Pak kohosi napadlo do té duté kosti vyvrtat pazourkem dírky a zapískat na ni - a byla tu melodie. Kdosi jiný vzal podobnou kost, taky na ni zapískal, a někdo k tomu začal mručet tak, aby to k sobě „pasovalo“; to je harmonie... Základní otázka zní, kdy začala být hudba vnímána jako estetická věc; jako umění. Zpočátku to asi byl nějaký rituál, jehož hodnotu nikdo nevnímal; asi šlo jen o to, aby se jim (třeba) dobře pochodovalo nebo tančilo... anebo aby jen vznikla jakási nálada, atmosféra, kterou se tím (ti šamani a kouzelníci) snažili vyvolat. Tehdy asi ještě lidi nerozeznávali jednotlivé „fláky“ (rytmy); byl jenom jeden jediný, který se hrál různým způsobem. Ale jak se vyvíjeli, začínali je vnímat a rozeznávat jednotlivě - podle odlišné melodie. Vraťme se z pravěku do současnosti; měl jsi (během svého hudebního dozrávání) své hudební oblíbence? Řeknu to takhle: Jsou lidi, na kterých jsem se „učil“. Z našich třeba Dagmar Andrtová-Voňková; geniální baba! Ta její deska Chlapci na tom horním konci - to je ukázka toho, jak se to má dělat. Je to obrovský pramen invence; je to bigbít v tom správném slova smyslu - nemusí to mít bicí ani decibely, a přitom to má obrovský tah... Co z muziky naopak tzv. nemusíš? Mainstream - ať už v jakékoli hudbě. Třeba takový ten jednoduchý „davový“, prvoplánový rock. Já si pamatuju, jak jsme si ještě jako děcka ve školce zpívali - Lodníci se jinak neperou, nežli nožem nebo sekerou... Když jsem to teď slyšel (pravda, trochu jinak zpracované) od jedné nejmenované slavné kapely…to je hnus, to úplně nesnáším! ...Taky nemusím country; českou country. Americká - to už je něco jiného. Jediné, co mě z těch českých baví -ale to už je spíš jižanský rock-, je Žlutý pes. Ten má aspoň vtipné texty; chytré, neblbé... Ten Hejma je vzdělaný chlap a na těch textech je to znát. Pouštíš si desky podle momentální nálady? Co posloucháš, když je ti fajn, a co, když máš splín? Upřímně řečeno, já už doma muziku moc neposlouchám; radši v autě. To si vyhulíš (hlasitost!) a máš to jako videoklip. Jedeš po moravské dálnici a koukáš na tu nádhernou, skoro eroticky se vlnící krajinu... Mám rád barokní hudbu, tak si pustím třeba Vltavu... nebo naopak třeba Mobyho - to je pro mne kvalitní pop. Nebo finskou Värttinnä... Kdysi jsem poslouchal Clannad, Enyu, teď vozím třeba Midnight Oil, U2 - cokoliv; jenom mě to nesmí nudit nebo dokonce urážet. Preferuju spíš muziku než výkony; mě nebaví, když někdo skáče vysoko nebo daleko... Když už jsem použil to srovnání: Ze sportu mám rád třeba desetiboj - protože to je něco, co člověk musí skutečně umět. Víš, takový ten širší záběr - a tím je pro mě ta muzika. Poslouchám, jak je to udělané, jak to na mne působí... Opájím se tím, jak je to krásné třeba v aranžích, nebo jak se ten muzikant vyhýbá prvoplánovostem... Když jsem se připravoval na náš rozhovor, dočetl jsem se v nějakých materiálech, že jsi k folku „kráčel od trampské muziky“... To je pravda. Začínal jsem v turistickém oddíle - jmenovali jsme se Krok... (Smích). Ti vedoucí byli v podstatě trempíci a po ukončení základky mi ty výlety do přírody začaly chybět ... takže jsem začal jezdit na vlastní pěst „za dobrodružstvím“ - hory, ohýnky, kytara... Vzpomněl jsi ta „Šumná města“; Frýdek-Místek byl v tom televizním dokumentu jedním z nich. Ty ale uvádíš, že ses narodil „jen“ ve Frýdku... Vysvětlíš mi to? Jsem lokální patriot. Ostravice teče z jihu na sever a vlévá se do Odry; slezský Frýdek (když se podíváš na správně orientovanou mapu) je napravo, moravský Místek nalevo. Narodil jsem se na hranici Moravy a Slezska a tvrdím, že jsem z Frýdku... ačkoliv se cítím být Moravanem a ne Slezanem. Morava je pro mne pojem - její historie... Je fakt, že mám pocit, že Frýdečáci jsou „akčnější“ než Místečáci. Co se třeba kultury týče: Filmový klub je organizovaný z Frýdku, největší festival frýdecko-místeckých kapel taky (ačkoliv je v Místku, robí ho Frýdečáci), nejlepší frýdecko-místecká kapela Tomáš Kočko & Orchestr je z Frýdku... (Smích). Kořeny jsi zapustil i v Brně; zamiloval sis ho? A kam se radši vracíš? V Brně jsem vystudoval, začal hrát v Městském divadle, kde hraje i moje děvčica, takže tam spolu bydlíme... Nicméně nemám problém Brno opustit. Je to hezké město a mám ho rád; mám tam kam chodit, mám tam přátele... ale až se odtamtud odstěhuju, asi mi nebude chybět. Splnil jsem si sen; koupili jsme s milou chalupu v Beskydech (na slovenské straně) - a tam bych chtěl mít domov... Další pomezí... Za koho se tedy vlastně považuješ? Já jsem... Karpaťan! To v sobě zahrnuje nejen Lachy, ale i Valachy, Kysučany a Goroly... Jsme jedna kultura. Je jedno, na které straně hranice (která je jenom politická a prostě blbá) ta chalupa je. Stojí v Karpatech...
Jura Krupa, Vyškeřák 2005

„Vaše muzika - to je čerstvý vítr z hor...“ (II. díl)

* * * Uběhlo pár týdnů od doby, co jste si v podzimním Vyškeřáku mohli přečíst úvodní část povídání s písničkářem, hudebníkem (ale též hercem, režisérem a producentem) Tomášem Kočkem, a tak přišel čas zjistit, co je u něho nového. Zavolal jsem mu tedy a poprosil ho, zda by mi mohl v krátkosti sdělit, co právě dělá. Jeho odpověď v mejlu byla stručná - zvláště vzhledem k tomu, kolik obsahovala aktivit. Ostatně posuďte sami: „Natočili jsme nový videoklip Ti koberšti synci, který s úspěchem proběhl v televizi. Rozběhlo se též nahrávání CD a DVD z představení Ondraszek, pan Lysej góry; slavnostní křest chystáme na únor 2006. Momentálně působím i coby asistent režie při přípravě rockové opery Jesus Christ Supestar - premiéra by měla proběhnout už 12. listopadu. Navíc kompletuji materiál na novou desku (ta by měla vyjít na přelomu dubna a května příštího roku). No a blíží se zima a do chalupy se mi tlačí myši, takže lovím a lovím... Ale hlavně - tak, jako mi před léty bylo dopřáno setkat se s „fenoménem Nezdařil“, objevil jsem pro sebe nyní dílo a především přepestrý a inspirativní život valašského malíře a „zbojníka“ Janka Kobzáně. Úžasné…“ (Poznámka šéfredaktora:) Akademický malíř, grafik a spisovatel Jan Kobzáň (1901-1959) je m.j. autorem knihy O zbojníkoch a pokladoch (1927), vyzdobené čtyřiceti vlastními kresbami a dřevoryty, a knížky povídek a příběhů, které v 30. letech otiskoval s vlastními ilustracemi v zábavných přílohách různých novin a časopisů (m.j. ve Vyškeřáku, jemuž svého času zhotovil i novou hlavičku) - U počátků vod (vyšla až v r. 1984). Sebral a valašským dialektem napsal řadu článků a též vytvořil krojové studie na Valašsku, Slovácku a Slovensku... Zde je tedy dokončení rozhovoru, který jsme s Tomášem „spáchali“ už v polovině srpna; nebojím se ale, že by mu jeho „stáří“ ubralo něco ze zajímavosti a aktuálnosti... Zpět k muzice, kterou děláš. Neláká tě zapojovat do ní i jiné, myslím tím ještě další nástroje a ozvláštnit jimi zvuk kapely? To by ovšem znamenalo podívat se za hranice Moravy, kde se na ně hraje... Plánuješ něco takového do budoucna? Začal jsem od toho Nezdařila a brzy jsem zjistil, že toho hudebního bohatství je u nás tak strašně moc... takže si říkám - proč vlastně ti lidi mají potřebu sahat někam do Rumunska nebo do Maďarska? Možná jsou povrchní; nedají si tu práci a nehledají poklady, které tu jsou a po kterých vlastně šlapou. Proto nemám na žádné svojí desce žádnou zahraniční (dokonce ani slovenskou) písničku. Jsem patriot do té míry, že maximálně jsem (byl) ochoten sáhnout na jižní Moravu. Všichni jsme Moravané, hrajeme moravskou hudbu... Jsme moravská kapela; to všude zdůrazňujeme. A je zajímavé, že podobně to berou i jinde ve světě. ...V červnu jsme byli ve Francii; to byl takový týdenní projekt, na kterém jsme se setkali s muzikanty z celé Evropy, kteří hrajou podobnou muziku jako my. V rámci toho setkání jsme dělali výchovné koncerty ve školách. Vysvětlovali jsme dětem, kde je Česká republika, kde Morava, seznamovali je (stručně) s moravskými dějinami, vysvětlovali jim, z čeho pramení naše tradiční hudba, v čem se od ní liší třeba hudba česká... Víš, je smutné, že když někdo jede do České republiky, tak automaticky jede do Prahy; že by měl zajet třeba na Moravu, to nikoho ani nenapadne... Já to říkám furt: Hned na Ruzyni by měl každý turista dostat štamprlu slivovice a bylo by po problému... (Smích). Jo. ...No a zjistil jsem, proč jsou to ti Francouzi schopni akceptovat; oni to tam totiž mají podobně. Potkal jsem se s jedním „francouzským“ muzikantem a ten mi řekl - Já mám francouzský pas, ale nejsem Francouz; jsem Bretoněc a za tím si stojím. Dělám bretoňskou hudbu, ne francouzskou! Já říkám - To je úžasné; já to mám úplně stejně, akorát mě ještě nikdy nenapadlo říct to takhle na plnou hubu... To, že mám český pas, ještě nic neznamená. Jako on je Bretoněc, jsem já Moravan... Proto se na našich deskách zatím žádná „cizí“ -třeba ukrajinská- písnička neobjevila. Zatím? Takže výlety za jinými písničkami než moravskými nevylučuješ? Nevylučuju, protože na příští desce to tak bude... Ne snad proto, že bych neměl v té tradiční moravské hudbě kam hrábnout; je to proto, že během toho roku, kdy jsem nedělal svoji muziku, jsem se potkal s tolika různými lidmi a žánry (včetně polské hudby... a hudby z celé Evropy), že jsem si řekl - zkusíš to. Proč ne? Bude tam dokonce i jedna česká lidová... Ale není to to, na čem bych do budoucna chtěl stavět svoji muziku. Vím, že přespříští deska už bude zase striktně moravská - protože když jde člověk víc do hloubky, zjistí, že toho materiálu je tolik, že opravdu není proč sahat na nějaké prvoplánově hezké písničky třeba ze Slovenska. Co tě na tvých hudebních cestách oslovilo z tamní lidové písničky či folklóru? Když jedeme na fesťák, není čas si sednout do hlediště a poctivě a v klidu si poslechnout a vychutnat, co všechno se tam hraje. Znáš to - přijedeš, rychle rozbalíš, zvukovka... Pak odehraješ a musíš rychle sbalit, protože na pódium se už tlačí další kapela; naložíš to a valíš na hotel se trochu vyspat, protože příští den tě čeká to samé... Takže pro mne jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů desky. Sháním je a kupuju, vyměňujeme si je s jinýma muzikantama navzájem, ale poslechnout si je... na to mám čas až doma - nebo spíš v autě. Ale k tvé otázce: Teď naposledy v Polsku mě oslovily dvě skvělé běloruské kapely, které vycházejí z tradiční muziky - W-Z Orchestra (Wschud-Zachud - Východ-Západ) a Palac. Hrají muziku, ve které nejde jenom o křížení stylů; dávají do toho i cosi ze sebe - svůj názor na muziku a na svět vůbec. Už jsme se o tom vlastně bavili, ale přesto: Jak se díváš na prolínání různých hudebních stylů - třeba folklóru, folku, rocku...? Co třeba Flereti? Jo, mně to připadá v pořádku. Ti kluci na to jdou z druhé strany. Oni jsou hlavně bigbíťáci; dávají do toho drive, ale narodili se na Valašsku a na té muzice je to znát. Máš čas zajet si i na jiné festivaly, na kterých se hraje odlišná -třeba tvrdší nebo alternativní- muzika? Teď ve čtvrtek (11. srpna) jsem byl ve Svojšicích u Přelouče na největším metalovém festivalu u nás - Brutal Assault. To bylo fakt brutální... Ale ty děcka byly fajní; skvělé publikum! Co se ti tam nejvíc líbilo? „Silenti“, jednoznačně! To byla pecka; měli s sebou právě i cimbálovku Radošov, takže ti metalisti čučeli - proboha, oni tam vlečou cimbál; zbláznili se? Já jsem (s troškou strachu v dušičce) čekal, jak bude to publikum reagovat, ale ty metalistické děcka mě dostaly; cimbálovka dokonce „dala“ jednu supr-vypalovačku sama a sklidila obrovský úspěch... Říkal jsem si, jak je bezva, že ti metalisti jsou tak tolerantní... Protože kdyby to bylo naopak (kdyby metalová kapela vystoupila na folklórním festivalu), tož to by... Kdo ví, jak by to dopadlo! Vůbec se mi zdá, že je dobře, že se dnes mohou pořádat tak velké (třeba open-air) fesťáky, na kterých se střetávají a prolínají třeba i protichůdné hudební žánry. Že je ta možnost nasát do sebe i jinou muziku - různé hudební styly. Za komunistů to vlastně nebylo možné; trempíci nebo ti „povolení“ folkaři měli své oficiální (nebo polooficiální) přehlídky a festivaly, hard-rockoví fanoušci se scházeli tak maximálně někde v sokolovně na vesnické tancovačce, ti undergroundoví -tajně- zase ve stodole soukromého statku daleko od civilizace... Každý se držel svého a nikdy se spolu nesetkali. Přesně. To je supr; je bezva, že se spolu setkávají -a jakousi společnou řeč nacházejí- skupiny příznivců různé muziky. Víš, muzika (to není z mojí hlavy!) je jen dvojí - dobrá a špatná. A když se její posluchači mezi sebou dovedou snést a navzájem se tolerovat... Co může být lepšího? Tak by to mělo fungovat všude...! Když už jsme u těch festivalů... Teď, když se spolu bavíme, rozdělil jeden z nich naši společnost na dva tábory. Řekneš mi svůj názor na CzechTek? Když jsem byl na tom Brutal Assault-u, byl tak hrozný kravál a spousta lidí, od kterých by si podle jejich vizáže obyčejný člověk nevzal ani... nic - ale nebyl tam nikdo, kdo by jim dal do držky. Ti technaři asi někde dělají chybu - a ať se sami sebe zeptají, kde! Je tolik fesťáků po celé republice, kde jsou ti tzv. kraválisti... ale zmlátí je jenom na CzechTek-u...? To je divné. A nemyslím si, že právě oni reprezentují nějakou „echt“ nezávislou kulturu; tak to prostě není. Ne, že bych schvaloval ten brutální zásah, ale... „chybičky“ se asi vloudily na obě strany. A nejvíc mě na tom štve, že se toho chytli kdejací moulové, a protože je okurková sezóna, tak se to nafouklo. Za takový názor ti asi někteří z těch, kteří tam byli, nepoděkují - a ti druzí možná naopak... Sám jsi před chvílí řekl, že to společnost rozdělilo na dvě poloviny. A mne mrzí a děsí, že právě toto - a ne třeba tunel Kubačka přes České středohoří nebo ekologické záležitosti; třeba to, že tady ve Frenštátě chtějí těžit uhlí... Je tolik palčivých, důležitějších problémů, které by se měly řešit - a ne takové hovadiny! A není to pro mne zásadní věc svobody nebo policejního státu. Prdlačky; co si to kdo vymýšlí? Změní na tom problému něco plánovaný „povolovací“ zákon o pořádání veřejných produkcí? Ne; v celé republice probíhají (třeba jenom v rámci prázdnin) různé fesťáky - a bez problémů. Zákony máme a jakési všeobecně platné zásady, jak se chovat, tu jsou. Všichni to vědí, jenom jedna skupina lidí buď dělá, že to neví - nebo to prostě nechce akceptovat. No a když to akceptovat nechce, musí počítat s represemi. To máš jako s cigánama; cigáni jsou etnikum, které neuznává zákony žádné země - a když někomu něco ukradou, nemůžou se potom divit, že je za to holt zabásnou...! Myslíš, že se něco změní tím, že MV vyčlení, poskytne, pronajme... např. těm technařům na pořádání podobných akcí třeba nějakou plochu v bývalých kasárnách? Vůbec ne; oni tam nepudou. Nebo se to tam uspořádá, ale už to nebude mít tu účast. Ti lidi tam m.j. chodí proto, že je to „pololegální“ - protože právě v tom je to „supr“! Domníváš se, že tu dnes chybí takový ten underground? Určitě. To máš tak: Dnes už je tu taková svoboda, že kde-kdo hledá skulinky, kde co ještě není povoleno. Společnost najednou dostala obrovský pytel svobody; najednou se všechno může (to je samozřejmě dobře!) - ale lidi najednou zjišťují, že s tou svobodou neumějí zacházet; nevědí, co si s ní počít. Na jedné straně si v té svobodě vytvářejí svoje vlastní mantinely, aby v ní -v té „bezbřehé“ demokracii- dokázali přežít, vytvářejí si svá pravidla (protože na pravidla, na jakýsi řád byli zvyklí) - a na druhé straně využívají -až zneužívají- možnosti té svobody. ...Sakra, to jsme otevřeli skoro filosofické téma... Otcové těch dnešních technařů taky určitě nerespektovali některá společenská pravidla nebo normy... v rámci tehdejších zákonů; tehdy ale stačilo k potrestání hrozně málo. A zároveň - to co dělali (něco takového jakoby zakázaného), bylo ve srovnání s tím dnešním takhle malinké... Za „komančů“ stačilo, že se ti chlapi sešli někde v hospodě a zanadávali si na režim - a už měli pocit, že mají kus své svobody, protože to svobodně řeknou... a že už jsou underground; že už dělají revoluci. Nebo (zase abych neurážel ty odvážnější) rozmnožili nějaké letáky - a to jim stačilo a naplnilo jim to jejich potřebu dělat něco svobodně. Kdežto dneska (když už můžeš rozhazovat letáků, kolik chceš, a nadávat na politiky, jak chceš) - kde naplníš ten pocit, že jsi udělal něco „svobodného“? Nikdo ti nepřikazuje, v čem máš chodit, jak máš být ostříhaný... Tím, že jsi nosil třeba jen dlouhé vlasy, jsi svého času vyjadřoval svou osobní svobodu a svůj názor na cosi - nebo odpor k čemusi. A nejen u nás; za hippies tomu tak bylo i v té demokratické, svobodné Americe. Ale tam tomu alespoň říkali, že je to cosi „nemorálního“... V tomhle se shodnem`. Já jsem taky svého času začal chodit celý v modrém; takový pasivní protest, protože „v módě“ byla rudá a „modrá byla barva oportunizmu“... No vidíš. Ale co dneska? Co udělat, aby se člověk v tom svobodném světě cítil být svobodným? Já bych těm děckám, které tu dobu nezažily, poradil, aby se odstěhovaly (alespoň na chvíli) tam, kde ještě vládne nějaká totalita. Třeba náboženská; na Blízký východ. Tam by mohli dokazovat svou osobní svobodu a odvahu; třeba holky by mohly chodit bez zakuklení... Ale co tady? Kudy? Drsné řešení... Nemáš strach, že (třeba v souvislosti s vlnou terorizmu) začne přibývat různých omezení? Hned po 11. září začaly bezpečnostní složky volat po větší kontrole občanů a pohybu lidí, a samozřejmě se ozvaly hlasy, že je to omezování osobní svobody - což je pravda! Ale na druhou stranu... To je věčné téma; zatím (bohužel) není nic dokonalejšího, než demokracie. A hned tak asi nebude, protože lidi jsou tací, jací jsou. Nemáme v sobě zakódovanou morálku; kdybychom si v genech nosili nějaký morální kodex, přijatelný třeba (byť jen) pro evropskou kulturu, bylo by to něco jiného. Ale zatím se tomu stále učíme; předávají nám to rodiče, kteří vlastně svobodu zažili (a vychutnali si ji) mnohdy až na sklonku života, a ta „společnost“, která je na tom ještě hůř... Přitom navíc platí, že co je přijatelné a morální u nás, je jinde (v jiné kultuře a v jiném náboženství) nemorální a nepřijatelné - a naopak. Jsi křesťan? Ne... Tak jinak: Uznáváš, ctíš nebo respektuješ nějakou „vyšší autoritu“? Jak to říct...? Pořád je to o té svobodě; o tom, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Ten citát se mi líbí, protože v něm jde o to základní - neomezovat ostatní. Ale jestli se ptáš na něco či na někoho tam nahoře... Asi něco je - ale nemodlím se k tomu. Když už mluvíme o křesťanství - líbí se mi pravoslaví. Moje milá je z východu (je Rusínka); já tam jezdím... a to pravoslaví mi připadá jakési upřímnější než třeba katolicizmus - a i ti lidi tam. Dělám folklór a zajímají mě slovanští bohové - ti staří, pohanští... Ačkoliv jsi -promiň mi to slovo- „bezvěrec“, je ti některé ze světových náboženství bližší než ostatní? Voltaire řekl, že kdyby Bůh neexistoval, člověk by si ho musel vymyslet. Protože je v nás něco, co bytostně potřebuje ideu. Je jedno, čemu budeš věřit; důležitá je víra jako taková. Možná dokonce důležitější než jakýkoliv bůh. Člověk potřebuje věřit ne v někoho, ale v něco. Je to možná jenom nějaká berlička; potřebuje se upnout k nějakému ideálu; k něčemu vyššímu... Proč? Protože je od přírody takový, že holt zná své slabosti, svou lidskou malost a pomíjivost, a ví, že se tudíž nemůže spolehnout sám na sebe ani na své vrstevníky - a potřebuje tím pádem věřit v cosi většího, silnějšího? Možná... Ale já to vidím ještě jinak: Když končilo baroko, které bylo o takové té absolutně hluboké víře a mystice, přišla doba osvícenství, klasicizmu. Objevili se myslitelé jako Voltaire, Rousseau - a začali mluvit ne o víře, ale o rozumu. Přišla Francouzská revoluce a náboženství bylo nahrazeno vlastenectvím. Jedna idea byla nahrazena jinou - tak jako byl při přechodu z pohanských náboženství na křesťanství jeden bůh nahrazen druhým. Křesťané tehdy převzali většinu pohanských svátků; nechali ten obal, ale dali mu jiný obsah. ...A aby v tom měli pořádek, nahradili několik bohů jediným Bohem... Tak mě napadá - není ta plejáda křesťanských svatých tím samým, co „několik pohanských bohů“...? A navíc... Nedávno jsme jeli z festivalu v Boskovicích a na cestě nás zastavili nějací „krišňáci“; měli indickýma volama tažený vůz a byli takoví... až „křečovitě pozitivní“. Hned nám do auta cpali knížky a chtěli příspěvek... Já říkám - Ne; já věřím ve Velese a Peruna; to jsou moji slovanští bohové... A oni - Ano, my taky uznáváme polobohy...! Oni jsou schopní absorbovat cokoli - dokonce i cizí bohy a polobohy; zakomponují je do toho svého systému a ještě si to zdůvodní... To už asi není náboženská tolerantnost... To už mi spíš připadá jako sprostá vychcanost, ani „náborářstvím“ (byť v dobré víře) omluvitelná... To máš těžké; existuje skupina těch semitských náboženství, kam patří judaizmus, islám i (de facto) křesťanství, které mají cosi společného už od Abraháma. Oni (ti všichni) by se mezi sebou tím pádem vlastně mohli i snášet… Asi nejvíc ze všech náboženství se mi zamlouvá buddhizmus. Ačkoliv se o něm říká, že je to „náboženství bez boha“, docela se mi líbí, protože odkrývá skryté možnosti člověka - jeho obrovský potenciál. A ten je třeba objevovat. Možná jsou lidi, kteří k tomu, aby ze sebe ten potenciál uvolnili, potřebují nějaký katalyzátor - což pro ně může být třeba ten (jakýkoli) bůh... nebo nějaká idea. Věříš v předchozí a v budoucí život? A pokud ano - číms` byl v tom minulém a čím budeš v tom dalším? Mě to vzrušuje, tyhlety věci... Mystiku mám rád, ale že bych v to věřil... Asi jsem nad tím (raději) zatím ani neuvažoval. Možná mě kdysi (když jsem byl menší) bavilo představovat si, že jsem byl třeba králem - ale teď si říkám, že jestli jsem něčím byl, tak asi obyčejným člověkem. A pokud se znova narodím, budu jím zas`... Dnes už nemám touhu být králem... Uvažoval jsi někdy nad žebříčkem svých životních hodnot? Co bys` dal na první místo? Kdybys` mi třeba dal vybrat... Dám; takže namátkou - kariéra, láska, peníze, spokojenost, štěstí, zdraví, rodina a děti... ...Na prvním místě by asi byla spokojenost. Protože jestliže jsem spokojený, tak asi proto, že se mi něco daří; že jsem třeba někomu či něčemu užitečný... Za tu spokojenost se totiž schová spousta věcí... Co ti udělá největší radost - a co tě nejvíc naštve? Radost mi udělá, když mi třeba po koncertě někdo přijde říct, že když poslouchá naši muziku, má pocit, že je „odněkud“; že má chuť přečíst si něco třeba o dějinách našeho kraje. Párkrát se mi to stalo; a když se mi to stane tady na Moravě, potěší mě to o to víc... Vlastně mi poděkuje za to, že jsem mu pomohl odkrýt jeho vlastní kořeny. To je pro mne největší odměna...! ...A naštvat mě dokáže povrchnost; s tou se setkávám častěji než třeba se závistí. Závist asi tak nevnímám - anebo toho asi nemám tak moc, aby mi to lidi záviděli. Nejsem Čech, ale Moravák... Možná to tady u nás funguje jinak, než jinde... Na závěr už jen klasická otázka - co vzkážeš čtenářům Vyškeřáka a Valachům vůbec? Ty brďo... Na to já vůbec nejsem, na nějaká prohlášení nebo vzkazy... Tož třeba: Pojďme si navzájem dělat radost - já vám budu hrát, seč mi budou síly stačit, a vy nedejte dopustit na náš kraj. A uvidíte - bude fajně! Za rozhovor poděkoval Jura Krupa
(šéfredaktor a vydavatel Vyškeřáka) Najdéte nás na www.vyskerak.cz
Jura Krupa, Vyškeřák 2005

Tomáš Kočko: „Vážu zpřetrhané hudební nitky“

Noří se do hlubin moravské tradiční muziky a snaží se vázat zpřetrhané hudební nitky. Mixuje lidovky s metalem, chystá se spojit moravský folklór s taneční muzikou. Tomáš Kočko, hudební čaroděj, kterého si všichni váží.

Dá se říci, že jste hudební mág. Bouráte hudební hranice, spojujete zdánlivě neslučitelné. Kdy vypukla vaše chuť experimentovat?

I když chápu, že to, co dělám, se asi jako experimenty jeví, já si jako experimentátor nepřipadám. Dělám muziku tak, jak umím a jsem dokonce hodně konzervativní. Nikdy bych se nepustil do nějakého projektu s cílem pouhého experimentu. Za vším je okouzlení nebo úvaha. Vlastně stačilo abych pochopil, že hranice mezi žánry jsou stejně nesmyslné jako politické hranice mezi státy.

Do jaké míry ovlivnil moravský folklór vaši tvorbu?

Jsem jím fascinován. Jsem fascinován Moravou obecně. Ale těch vlivů je samozřejmě více. Byl bych pokrytec, kdybych nepřiznal, že tak jako jsem poslouchal klasiku, poslouchal jsem Depeche Mode, pop let osmdesátých, folk, Dead Can Dance a teď i takové chuťovky jako jsou metaloví Meshugah či Waltari…

Kdy a proč jste začal cítit, že moravská lidová bude vaše osudná?

Setkal jsem se s poezií valašského básníka Ladislava Nezdařila. Devadesátá léta. Moderní poezie psaná dialektem. Úžasné! Od té doby se nesměle pokouším o totéž v hudbě. Nořím se do hlubin moravské tradiční muziky a snažím se vázat zpřetrhané hudební nitky.

Produkoval jste desku doom metalové kapele The Silent Stream of Godless Elegy a propojil jí s cimbálovkou Radošov. Jaká to byla zkušenost?

Obohatilo mě to. Nakoukl jsem pod pokličku žánru, se kterým jsem se do té doby míjel a zjistil, že v metalu je hodně skvělé muziky. A i kdyby „Sajlenti“ za toto album Anděla nedostali, ty tři roky práce mi stály za to.

Nemáte chuť jít dál a nově zkoušet s jinou kapelou?

Mám chuť zkusit něco s elektronikou. Moravská hudba a taneční muzika. Ale musí se na to jít chytře. Žádné „Macejko-ko-ko-ko, tuc, tuc“. No a předběžně jsme se Sajlenty domluveni na dalším albu.

Víte co je zajímavé? Proč v lidových písních, ať už moravských nebo českých, nejsou bicí?

Jeden z našich hudebních publicistů věnující se world music, pan Moravčík, razí teorii, že za to může církev. Já sám jiné vysvětlení nemám, takže se k tomuto názoru přikláním a připadá mi logický. Buben je rituální nástroj a církev v něm jistě spatřovala relikt pohanských kultů.

Mnoho lidí si pod pojmem world music představuje nepopulární intelektuálskou hudbu. Jaká je world music ve vašem podání?

World music je především obchodní termín. V téhle škatulce je toho opravdu hodně. Naši muziku nevyjímaje. Něco jako – „co už se do jiné hudební škatulky nevlezlo“. V našem případě tedy něco mezi folklórem, folkem, akustickým rockem a klasikou s výraznou inspirací v moravské tradiční hudbě.

Jak posluchači na Severní Moravě reagují na vaše experimety?

Já mám pocit, že pozitivně. Občas se mi dostane poklony v podobě přiznání, že jsem toho či onu přivedl k uvědomění si vlastních kořenů. To se pak tajně tetelím radostí.

Chystáte se svým orchestrem novou desku?

Chystám. Původně měla vyjít na jaře, ale kvůli mé momentální práci na polsko-moravsko-českém projektu - CD „Ondraszek, pan Łysej góry“ – vyjde až v květnu.

Petr Holeček 2006 originál na http://www.musicsite.cz/rozhovory/rozhovor18.html
Petr Holeček, Musicsite 2006

Tomáš Kočko - Morava jak sviňa

Tam kde se kdysi po spolupráci s Hradišťanem a Zuzanou Homolovou Vlasta Redl zastavil, Tomáš Kočko pokračuje. A míří ještě dál. Moravskou lidovou hudbu uvádí do nových, často šokujících souvislostí, aniž by jen na okamžik zapochyboval, že na to má shůry požehnáno, že to vyvěrá z její podstaty a historie. Za své znamenité a v mnoha směrech nadčasové album Do Tanca! si získal úctu domácích i zahraničních odborníků a veřejnosti. V loňském roce vyprodukoval a argumenty zaštítil spojení respektované doometalové skupiny Silent Stream of Godless Elegy s moravskou cimbálovkou Radošov a výsledným albem Relic Dances naznačil nové možnosti world music v Čechách. Předpoklad rodičů, aby se upsal klasické hudbě přestal vycházet, když se mladý Tomáš Kočko při svých vandrech po Beskydech postupně seznamoval s lidovou hudbou. Později sice vystudoval operní režii, ale stále víc času trávil v zámeckém archívu v rodném Frýdku-Místku. Petr Ulrych ho za čas seznámil s rožnovským básníkem Ladislavem Nezdařilem a jeho vztah k lidové hudbě propukl v celé šíři. Sám pro sebe ji začal studovat, stejně tak dějiny Moravy a Slovanů. Na rozdíl od muzikantů nechávajících se pohodlně nést trendovou vlnou zájmu o lidovky a world music, patří Tomáš Kočko se svými znalostmi a povědomím o lidové kultuře k těm nejpřemýšlivějším vizionářům. Vloni v Těšínském divadle zaranžoval a hudebně zrežíroval představení Těšínské niebo poskládané z písniček Jaromíra Nohavici a nyní dokončuje hudbu ke hře Ondraszek – pan Łysej góry. Následující rozhovor proběhl formou diskuze přes e-mail. Když poslouchám vaše Do tanca, alba Kapely ze wsi Warszawa či Chorvata Mojmira Novakoviče, nutí mě to přemýšlet nad úlohou bubnů v tradiční hudbě. Nad tím, proč katolická církev bubny z evropské hudby vymítila. Existuje sice vysvětlení, že rytmů pocházejících až z pohanských dob měla panickou hrůzu a zvuk bubnů považovala za magii, kterou nebyla schopna ukočírovat. Máte vy sám nějakou teorii, proč ze středoevropské a nejvíc snad ze slovanské tradiční hudby bubny vymizely? Tak to by mě taky zajímalo…Nejspíš to opravdu bude souviset s církví. Nevím, jak je na tom tradiční hudba germánských národů, ale, když pominu dechovku, bicí nástroje v tradiční hudbě Slovanů chybí. V pravoslavném Bulharsku mají sice typan, ale ten je asi reliktem tureckého vlivu. Litva byla nejdéle pohanským evropským státem (tuším do 16. stol.) takže tam by se něco najít mohlo. V souvislosti s tím: běloruská kapela Osimira, která údajně hraje staroslovanskou hudbu používá zvláštní typ kotlů. Když o tom tak přemýšlím, nevěřím, že by naši předkové při muzice nehráli na nějaké perkusní nástroje. V Beskydech se používá tzv. dřizg. Hůl s kovovými očky, které chřestí, když se s dřizgem bouchá do prkenné podlahy. Ta tendence ke zvýraznění rytmu tedy byla a je. Ovšem bubny vyloženě chybí. To není samo sebou.Teď se mi vybavil fejeton L. Janáčka o tom jak jej od mala, coby chrámového zpěváčka na Hukvaldech, fascinovaly „tympani“ a toužil si pořádně bouchnout. Výše zmíněné kapely a koneckonců i vy sám jste po staletích bubny do moravské, polské a chorvatské tradiční hudby vrátili a nabourali tak převládající přesvědčení, že stojí a padají především s melodiemi a ústřední roli v ní hrají housle, flétny, píšťaly. Navíc jste dokázali, že bubny do ní patří, pomáhají z ní odstranit jistou načinčanost a vrací jí její syrovou, přírodní podobu. Proč jste se do toho pustil? I když kdysi jste prohlásil, že moravská hudba je velmi bohatá na rytmy. Nebylo to tak, že bych si jednoho dne řekl: „Tož, dám ty bubny do naší muziky, beztak tam patří“. Prostě jsem pocítil potřebu zvýraznit a podtrhnout rytmus (který je v moravských lidových písních opravdu bohatý), náladu, či smysl té které písničky. Perkuse nemám v každé skladbě. Není to automatická součást mojí hudby – byť je podstatná a výrazná. Nemám rád ten druh prvoplánovanosti v muzice, kdy se míchají hrušky s pomeranči jen pro to míchání. Byť to třeba může být právě „in“ a třeba se i zadaří a hodí to zajímavou chuť. Na druhou stranu, je v pořádku, že se muzika chce líbit. Ostatně, tenhle systém vymysleli už cikánští muzikanti, kteří při svém kočování utvářeli to, čemu dnes říkáme world music. Vidím (slyším) ale rozdíl mezi chtít se líbit a podbízet se. Irský bodhran se na západě Irska používal odnepaměti. Ale pouze jenom v tamních regionech. Pak se objevil Seán O´Riada, geniální novodobý renovátor irské tradiční hudby a dnes si jí bez něj nelze ani představit. To bylo někdy před padesáti lety. Po něm přišel Donal Lunny a rozhodl se jít ještě dál, protože prý v irské hudbě slyšel dokonce i jazzové synkopy. To že dnes většina ostrovních folkrockových kapel používá rockové bicí je jeho zásluha. On je tam prostě slyšel. Myslíte, že něco takového může potkat i moravské lidovky, že se do ní podobnou cestou vrátí bubny? A nemám tím samozřejmě na mysli běžný folkrock třeba Čechomoru a jeho klonů. No, v podstatě už byly „vráceny“. Dechovka je také lidová hudba. Vy ale asi myslíte rytmiku jiného druhu, že? Jsem přesvědčen o tom, že teď je k tomu ta nejlepší příležitost. V dobách státního folklórismu, kdy si komunisti uzurpovali (kromě jiného) i právo mluvit o tom co je a není správný folklór, to možné nebylo. Byla to úplně pokroucená doba a, i když na jedné straně nelze upřít státnímu folklórismu jistá pozitiva, nadělal mnoho zlého. K těm klonům – na jedné straně mám radost, že vzniká tolik kapel které se zajímají o tradiční hudbu (byť je to trend) a snaží se na ni podívat z jiného úhlu (vycházím z toho, že s kvantitou je větší šance na kvalitu), ale na druhou stranu mě rmoutí jejich nízká muzikantská úroveň. Bohužel zhusta provozují elektrickou dechovku, nedokážou se odpoutat od své „bum čvách“ bigbítové minulosti a tak se točí v bludném kruhu, který tady funguje už od dob Bukanýrů. Lámu si hlavu co se s námi stalo, že naši předkové byli schopni poslouchat a provozovat hudbu s nepravidelnými rytmy, s proměnlivou tonalitou, tančit složité tance a dnes čím jednodušeji, tím lépe a úspěšněji. . A pokud jde o hlasy varující před przněním lidové hudby a vytvářením „pseudolidovek“ či „pseudofolklóru“, ty se ozývají povětšinou z Prahy, z kruhů, které jako správný přístup k tradiční písni označují muziku Pavla Lohonky Žalmana. Spousta lidí vnímá world music jako módní trend, aniž by si uvědomovali, že se vlastně obloukem vracíme někam na začátek, kdy se hudební tradice nejrůznějších kultur na kupeckých stezkách, v přístavech, při stěhování národů a států běžně míchaly. Dnes, kdy hudebníci opět nerespektují státní a kulturní hranice vznikají nahrávky, na které mnozí koukají s despektem, mají je za vykonstruované. To je ale přece blbost, chovají se pouze tak, jako jejich předci. Módní trend to je. A já z něj mám radost. Připadá mi přirozenější a nebojím se užít slov „správnější a přínosnější“ než módní trendy let minulých u nás v podobě country music. Vidím v něm šanci pro moravskou hudbu. Možná jsem úzkoprse provinciální, ale chtěl bych, a neskromně se na tom chci podílet, aby se moravská muzika dostala tam, kde je muzika irská. Chci být jedním z Paddy Moloneyů moravské hudby. Na albu Relic Dances jste dokázal, že novodobý bigbít si také nikdo nevycucal z prstu. Přestože má své hluboké kořeny v blues, postupně nasál i evropskou gotikou a barokem, Vy jste ale jeden z prvních co postavil do přímé souvislosti doometalovou těžkou, až depresivní dramatičnost s dávnými moravskými syrovými baladami. To přece má svou logiku! Jak vás to napadlo? Já to prostě vidím tak, že moravská tradiční hudba je jeden velký ranec, na který když se podívám z pohledu kategorií dnešní populární hudby tak vidím, že obsahuje všechny její žánry. Najdete tu ucajdaný „televizní pop“ i brutální a syrové „metalové balady“, blues, rock, jazz, „dechovku“. Hudbu definuji podle jejího obsahu a tak mi přišlo logické, že to čím je charakteristický doom metal (smutek, beznaděj, osudovost, dramatičnost, syrovost…) lze spojit s tím čím zní moravská balada (smutek, beznaděj, osudovost, dramatičnost, syrovost…). Že obě moravské kapely – Silent Stream of Godless Elegy i Radošov mohou vyprávět stejný příběh nejen odděleně, ale i společně a navíc se vzájemně doplňovat. Moravská tradiční hudba, tak jak ji dnes známe a vnímáme není zas tak stará, respektive ta, které se dává přednost. Vždyť například cimbál se v ní natrvalo prý zakotvil před necelými sto padesáti lety. Jura Pavlica se už několikrát pokusil vydat se ještě hlouběji do historie. Nechystáte se na něco podobného? Zamířit ještě dál do pohanských dob, kdy se zpívalo myslím úplně jinak, kdy při chórusech musel běhat mráz po zádech. Kapela ze wsi Warszawa vrátila na scénu například tzv. bílý zpěv starých pastýřů. Lze něco takového vystopovat třeba na Valašsku? Cimbál je u nás už od 15. století. Před příchodem „pedálového cimbálu“ se hrávalo na jednoduchý cimbál, který se zavěšoval na krk. Na Valašsku to byl tzv. břuchál. Biały śpiew je prostě souhrnný název pro jakékoli neškolené přirozené a spíše tedy exponované folklórní zpívání. Poláci, protože jiný tak výrazně archaický folklórní region nemají, jím myslí zpěv svých góralu, obyvatel, povětšinou pastevců, Karpat. Takže jím může být tzv. helokání (helokanie) stejně jako zpívání u muziky. U nás v Karpatii, ale i na jižní Moravě na Dolňácku je tedy „bíleho zpěvu“ nepřeberně druhů a barev. Osobně doporučuji poslouchat zpěváky z Horňácka. Ale pokud chcete slyšet ten opravdu autentický archaický bílý zpěv, pusťte si nahrávky, které pořídil L. Janáček a nedávno v remasterované podobě vydalo vydavatelství Gnosis. Vpád elektroniky do tradiční hudby už jinde ve světě berou jako něco normálního. Nás to teprve čeká. Nechce se vám do toho vlétnout jako prvnímu? Čechomor sice skrze svůj folkrock přitáhl k moravským lidovkám nebývalou pozornost, ovšem těžko říct, co se od něho dá čekat dál. V Anglii, ale například Jim Moray vzal ty nejznámější lidovky a napustil je jazzem, velkoorchestrálností, elektronikou a všem spadla čelist. Geniální, bohužel nedávno zesnulý Skot Martyn Bennett k elektronice navíc přidal hardcore techno a také mu všichni tleskali. Jaký na to máte názor vy, který dáváte přednost akustice. Víte, asi do toho určitě někdo vlítne i u nás a sklidí za to ovace, že jako byl první. Mě tyhle ty „levné body“ moc nelákají. Udělám to ve chvíli, kdy budu mít pocit, že jo, teď se mi chce a vím co od toho chci. Nestavím se ze zásady proti nijaké fúzi či ovlivnění, protože stejně - viz. moje teorie o jednom velkém ranci - ale…no, v podstatě o tom mluvím furt do kola…prvoplánovost, tendenčnost…atd. Naše poslední CD Do tanca! je zralé k použití samplů a tanečních rytmů. A v podstatě když budu mít k dispozici člověka s mašinkama, zítra se může začít připravovat album „Do tanca! – dance remix“. A myslím, že by aj bylo dobré. Ale taky mě to třeba zláká až za pět let, kdy už taková muzika bude pasé. Na druhou stranu, Bach vlastně také skládal muziku, která v jeho době už byla dávno mimo trend. Takže jsem v klidu. Zatím mě baví ukazovat, že to co umí rockeři či technaři pomocí elektřiny, dokážu já díky aranžím a nasazení taky. A navíc s muzikou, která je od nás a naše. Chápu vás. Když jsem měl možnost mluvit se spoustou muzikantů z Irska, Skotska, Anglie a Bretaně, hlavně ti mladí mě na otázku, proč dávají přednost akustickým nástrojům odpovídali, že pomocí nich dokáží daleko víc vyjádřit svůj vztah k tradiční hudbě. Docela jsem je pak na koncertech chápal, nicméně oni na ty nástroje hráli úplně jinak než jejich předchůdci. Energičtěji, odvázaněji, nebáli se jazzování a prvků, které se z běžného hraní tradice vymykají. Naprostý souhlas. Hřebík na hlavičku. Odvaha, která českým muzikantům co se týče používání cizích nástrojů nechybí, končí ale tam, kde začínají podle nich hranice nebezpečného experimentu. Mám tím na mysli, že se rovněž ještě nikdo nepokusil ve vetší míře smíchat moravanství se vzdálenými kulturami. Jirka Plocek to načal u Teagrassu s bluegrassem a klezmerem a Jura Pavlica (daleko opatrněji) s Jihoafričany a klaplo jim to. Myslíte si, že by se tak rozdílné kultury jako je naše Morava a Afrika mohly i minout? Tohle je tak složitá věc, že nevím co vám mám v krátkosti odpovědět. Mně, kupříkladu, baví pohybovat se v mantinelech. Zhusta to jsou mantinely, které si sám vymezím. Možná tím, že jsem z pod Beskyd a modravý mantinel předních hor je součástí mého života. Je to o mantinelech v každém z nás. Člověk má potřebu na jedné straně mantinely bořit a na druhé je vytvářet. Z muziky Teagrassu nebo Jury s Jihoafričanem nemám pocit, že něco „klaplo“. Ale, je to samozřejmě věc vkusu, názoru a hlavně těch mantinelů. No a k Africe – osobně cítím daleko větší spřízněnost s černošskou, či arabskou muzikou než třeba s čínskou či japonskou. Ale v téhle oblasti jsem pramalým znalcem, takže vše může být úplně jinak. Mám doma nahrávku Ayuba Ogady z Keni, vydal ji u P.Gabriela a to je Morava jak sviňa! Z fleku bych s ním zahrál. Poslouchejte to mě zajímá! Jak musí být posluchač naladěn aby ve hře na tradiční keňskou loutnu naytiti a v tamních tancích slyší ozvěny Moravy? Je to intuice, shoda náhod vycházející z rozpoložení nebo přímo oříšek pro etnomuzikology? No, nesmíte mně hned chytat za slovo...Ne každá muzika z Afriky mě takhle osloví. A když mě tedy něco osloví, říkám – „kurňa, to je Morava!“. Ale přece jen - když slyším tuhle čistou, prostou muziku doprovázenou pouze na naytiti a cítím za ní tu úžasnou sílu (jako když z obrovské přehrady vytéká jen malý čisťounký pramének vody) svrbí mě mé aranžérské prsty podobně jako u naší moravské muziky…Možná teď řeknu pitomost, ale mám pocit, že archetypy fungují nejen v psychologii. Určitě musí existovat něco jako hudební archetypy – a tady právě cítím spřízněnost s muzikou Ayuba Ogady. Je mi prostě zvláštně blízká. Zuzana Mojžíšová mě řekla, že celý život učinkovala ve folklorních souborech, aby nakonec při vlastním etnomuzikologickém výzkumu ve slovenských vesnicích přišla na to, že s folklórem jaký se prezentuje na tak populárních festivalech už nechce mít nic společného. Kluci z Kapely ze wsi Warszawa byli ještě tvrdší: „Když jsme se vrátili z vesnic od stařečků, kteří nám představili tu svou hudbu, bylo nám jasné, že tzv. folklór, jaký se tu podporován státem dosud prezentoval je vlastně svinstvo“. Vy sám jste pak v jednom rozhovoru uvedl, že vás současný stav moravské hudby skličuje, protože jediným výsledkem jejího přerodu směrem k moderní době je dechovka. Jak hodně podle vás bolševici lidovou hudbu zprznili a mnoha generacím vryli do hlav, že jimi povolená a kočírovaná hudba s kroji a uvískanými tanci je náš národní hudební poklad? Já osobně, když slyším slovo folklór, ježí se mi chlupy na těle. Slyším Jožku Černého a cimbálovky v prvomájovém průvodu. Je folklór a folklór a navrch ještě folklórismus. Tradice a historie byly vždycky zneužívány či interpretovány v různých dobách jak se komu hodilo. Například fakt, že vůbec můžeme o nějakém moravském folklóru mluvit a dokládat svá tvrzení konkrétními písněmi či popsanými zvyky vděčíme nikoli ústní tradici, ale jistým změnám ve státním aparátu Rakouska – Uherska, potažmo konkrétnímu zájmu tu církevních, tu světských intelektuálů té doby. Mám pocit, že zrovna žijeme v době, kdy můžeme tradiční hudbu a tradice vnímat svobodně a bez ideologických nálepek a mám z toho, upřímně, moc dobrý pocit. Můžeme také rozvíjet debaty tak daleko, že popřeme celý folklór jako totální blud a smyšlenku a mě napadá – je v pořádku aby se vykládaly velké částky ze státních peněz na pořádání folklórních festivalů? Na údržbu skansenů lidové kultury, muzeí, hradů, zámků? Je v pořádku aby se dotovala opera, symfonická tělesa, filmová tvorba a vůbec kultura? Ano? Ne? Proč? Lidová muzika, ač se to nezdá, se stále vyvíjí. Pro mě, bohužel, divným, ale asi logickým, směrem. Hezky to je vidět na Slovensku. Od hudeckých a cimbálových kapel přes dechovku dál ke kapelám jako je Senzus, které produkují cosi jako lidový pop a jsou mezi lidem velmi oblíbené. Obávám se, že na většině Slovenska funguje spíše toto, než dřevní folklór hudeckých kapel či cimbálových muzik. Mám dřevjanku na slovenské straně Beskyd. Jen kousek od moravských hranic. Čím to, že zatímco na moravské straně můžete jít najisto a každou sobotu slyšíte hrát v hospodách některou valašskou cimbálovou muziku, tam buď ticho po pěšině, nebo heligonka. A na otázku co housle a cimbál přišla odpověď: „na tie hrajú cigáni, ale nie tuná …“. Pódiový folklór je něco jako televize Nova. Má právo na život. Chybí ale protiváha. Rezervu vidím ve školství. V rodinách už se lidové písničky náležící k rodné vísce či regionu předávají už jen v těch folklórně nejsilnějších regionech a tak bych uvítal něco jako výuku folklóru. Aby existovalo v povědomí lidí jaký je rozdíl mezi folklórem a líbivým folklórismem. No, vlastně tím vším chci říct, že věty Zuzany Mojžíšové či děcek z Kapely ze wsi Warszawa na mě působí takhle vytržené z kontextu jaksi nepokorně a tendenčně. Tož a poslední věta – obloukem k ranci jménem lidová hudba – míval jsem z Jožky Černého podobné pocity, ale zbavil jsem se toho. Zjistil jsem, že mám tendenci kádrovat co správné je a co ne a to už tady jednou bylo a (kurdebele!) jednou už z toho bludného kruhu musíme vykročit. Jiří Moravčík originál na http://www.world-music.cz/content.php?akce=view_artist&idcper=110
Jiří Moravčík 2005

zpět | nahoru | domů