Čarohraní

Čarohraní Z kořenů moravského folklóru

Stejně jako si světová pop-music nepřetržitě půjčuje ze severoamerického blues či jamajského regge, má srovnatelný inspirační zdroj i v moravském folklóru. Důkazem tohoto tvrzení je i široce pojatá kompilace několika tuzemských kapel, pro něž jsou právě kořeny moravského folklóru základem jejich tvorby. Tento výběr proto logicky otevírá cimbálový Hradišťan, který v tomto žánru patří k nejstarším souborům, i když se u něj v posledních letech projevuje odklon od tradičního folklórního pojetí. Tady to dokládá zejména úvodní skočný Karneval. Kompilace obsahuje jak zemitější podobu folklóru reprezentovanou například Tomášem Kočko & Orchestrem, tak příklady vstřebávání jiných hudebních kultur v nahrávkách folk-swing-bluegrassového Teagrassu.

Výběr neopomíjí ani různé experimenty. Třeba skupina Maraca si ve skladbě Walachia nápaditě pohrává s barvami dominující flétny i se změnami rytmu. Kromě proslulých jmen, k nimž patří i Iva Bittová, je na albu též zatím méně známý „akustický bigbít“ Docuku nebo vyškovský soubor Koňaboj. Závěr alba patří kapelám Sad Harmony a Silent Stream Of Godless Elegy propojující folklór s heavy metalem. Sad Harmony v písni Ode mlýna ke mlýnu střídají melodický „lidový“ zpěv s tvrdě rockovými mezihrami náležitě kvílejících elektrických kytar, kdežto závěrečná Gigula od Silent Stream Of Godless Elegy je instrumentálkou s umírněnějšími rockovými prvky.

Vladimír Wohlhöfner

HUSTLER 12/03
Vladimír Wohlhöfner

Čarohraní aneb Cesta ke kořenům někdy nemusí být jednoduchá

Čarohraní aneb Cesta ke kořenům někdy nemusí být jednoduchá

“Nemám rád samplery,” řekne většinou recenzent na počátku hodnocení desky, složené ze spousty různorodých nahrávek. A to i když mají společného jmenovatele. Tak si na jednu takovou posvítíme.

Čarohraní, výběr, který má představovat skupiny, čerpající z kořenů moravského folklóru, vydalo před časem Indies. Jde o desku nadupanou (skoro 79 minut muziky), ale i tak jednostrannou. Seznámíte se totiž pouze (pochopitelně) s interprety, které Indies má nebo se chystá mít ve své stáji (výjimku tvoří Sad Harmony a Silent Stream of Godless Elegy, které vydává firma Red Black). Jedná se tedy v jistém smyslu o velmi zúžený výběr, i když pestrost a rozrůzněnost je zajištěna. Nejsem si však jistá, jaký obrázek o kapelách, které se vracejí k moravskému folklóru, si může posluchač udělat. Už díky celkovému zaměření Indies se dalo očekávat, že se dostane především na úpravy ve folkrockovém hávu, osobně mi chyběl zástupce podobného zpracování folklóru, jaký vyznávají třeba Javory nebo Cimbal Classic, tedy toho klasičtějšího ražení.

Domnívám se, že kapela, která se snaží “vracet ke kořenům” by měla především vědět, kam že se to chce vracet. Je nutné dostatečné poznání podhoubí, pramenů, zdrojů, ze kterých chci čerpat. V tomto ohledu je “jistotou” Pavlicův Hradišťan, který také desku zahajuje. Že má kapelník ve svých kořenech jisto a může z nich vykračovat dál, dokazuje každým svým novým projektem; tady ovšem jedním starším (písně pocházejí z alba O slunovratu, na kterém jsou zastoupeny především zhudebněné verše Jana Skácela). Podobně se dá uvažovat i o Plockově Teagrassu. Dalo by se říci, že lidovky v podání této kapely už se opravdu “přestěhovaly” někam daleko od naší země, ale tady dává pro změnu ukotvení jednak sám Jiří Plocek – velký znalec folklóru; a pak také zpěvačky (sestry Jitka Novotná-Málková a Táňa Roskovcová-Málková se lidové muzice věnují od dětských střevíčků – a na jejich zpěvu je to poznat). Odvážně bych tvrdila, že podobná jistota jde cítit i ve zpěvu Ivy Bitové. Na desce zní v písni Zelený víneček jakoby z jiného světa, přesto v něm lidové postupy zůstávají.

Abych se ale vrátila na začátek. Po Hradištanu uslyšíte Tomáše Kočka a jeho Orchestr. I tady se jde slyšet, odkud Tomáš jde a kam. Frázování i způsob výslovnosti i po letech v hudebních vodách odkazují na Valašsko (ale asi to bude i záměr, předpokládám).

Maraca nemá na Valašsko daleko (je ze Zlína), ale zařazení její instrumentálky Walachia na dané cédéčko mi připadá jako krok jinam. Dalo by se, podle bookletu, předpokládat, že má větší praxi ve skládání hudby “scénické a filmové”, ale spojitost s folklórem (kromě názvu skladby) marně hledám.

Druhá polovina výběru patří jménům méně známým. Docuku vznikli okolo valašskomeziříčského M-klubu, mohou se “pyšnit” dcerou slavného otce (Lucie Redlová) a velice dobře sezpívanými sbory. U písně Čí to chlapci jsem chvíli hleděla, zda neposlouchám spíše desku cimbálové muziky Soláň, jejímž primášem je jeden ze členů Docuku – Lukáš Španihel.

Veselá bída si po svém poradila s veleznámou písničkou A te Rehradice. Řeklo by se – po Vlastovi Redlovi už nikdo nemůže přinést nic nového. Zpěvák František Segrado vložil hlas s patosem a smutek písně je podtržen. Své samozřejmě sehrála celková úprava písně.

Na Zahradě letos mimo jiné zazářil také Koňaboj. Na desce mají jedinou nahrávku, znám jich více, a tak mohu tvrdit, že tuhle kapelu stojí za to pozorovat. Zdánlivě “obyčejné” a velice časté “folkrockování” jde u Koňaboje dál.

Přiznávám, že často hlídám u zpěváků výslovnost, čistotu projevu – to asi proto, že moje ucho se musí velice často ubírat tímto směrem. A když jsem poprvé slyšela Neboysu, bylo zřejmé, jak moc zpěvákovi nejde text do pusy. Že on nebude z Moravy? A není – z Plzně do kraje vína přece jen trošku daleko (a tady je to vážně slyšet). Zajímavé je, že jiné písně tento problém nemají. Proč se tedy na Čarohraní objevila právě tato?

Benediktě vydalo Indies desku Sejdeme se v Dolly a přiznávám, že ani ona mě moc nepřesvědčila. Zase to frázování. Výhodou zpěvaček (sestry Míša a Petra Váňovy) jsou hlasy, znějící krásně v souzvuku. Stěžovala bych si ale na frázování. V písních Zrálo jabko a Ej lásko nezůstal kámen na kameni.

Přiznávám, že závěrečné skladby v podání hardrockových Sad Harmony a doommetalových Silent Stream of Godless Elegy nezněly mému uchu příjemně. Nevěřím na to, že na lidovou hudbu se dá “napasovat” všechno a že všechno snese. Nemyslím si, že v hledání kořenů jsme už tak daleko, že si můžeme s odkazem předků udělat, co chceme.

Otázkou totiž zůstává, jaký je vlastně současný přístup k lidové písni. Samozřejmě, že její interpretace je už nejen v rukou cimbálových muzik využívajících tradičních postupů. Do pokladnice lidové tvorby vstupují stále častěji muzikanti z nejrůznějších žánrů, spektrum je široké (ostatně dokazuje to i Čarohraní). Domnívám se ovšem, že je třeba dobře spojit vlastní, osobitý přínos s poselstvím, které se do písně dostávalo po generace. A je tam cítit, nejde ho jen tak porušit.

A ještě P. S.: Deska vznikla za podpory Ministerstva kultury ČR. Na první pohled má velice dobře zpracovaný booklet, s krásným úvodním slovem Jiřího Plocka a texty v němčině, angličtině a francouzštině. Nechybějí kontakty na jednotlivé skupiny. Rozmístění informací je ovšem různé, někde se dozvíte složení kapely, jinde chybí; ze kterých zdrojů čerpají při hledání lidových písní se jistě nedočtete a při podrobnějším hledání se dá najít i pár pěkných hrubek. A to je škoda, myslím.

Lucie Endlicherová

www.folktime.cz, 4.12. 2003
Lucie Endlicherová

Moravský folklór má pevné kořeny

Moravský folklór má pevné kořeny

Jsem moc rád, že už jsou v nenávratnu doby, kdy byl folklór mediálně prezentován jako neškodná a trochu výstřední zábava hrstky krojovaných a rozjuchaných tetek. Zákonitě musel každého odradit. Kdo se z této masáže oklepal, může nyní obdivovat šíři, pestrost, bohatost a různorodost moravských lidových písní.

Nahlédnout do tohoto světa umožňuje pozoruhodné album vydavatelství Indies Records Čarohraní aneb Z kořenů moravského folklóru. Jedná se o kompilaci třinácti kapel, které v různé míře z tohoto soudku čerpají. Každá z formací je zastoupena jednou až třemi písněmi a z hlediska celkového vyznění není vůbec důležité, zda skládají vlastní písně nebo interpretují lidové.

Kromě dlouholetých stálic typu Hradišťan, Tomáš Kočko a Orchestr nebo Teagrass přináší deska i řadu nedávných objevů. Patří mezi ně Benedikta, Neboysa, Maraca nebo Docuku a právě ty dokazují, že moravský folklór má nejen pevné kořeny, ale i velké množství životaschopných výhonků.

Každá ze zúčastněných skupin se folklórem inspiruje trochu odlišně. Klasickou cimbálovku na té nejvyšší úrovni zastupuje Hradišťan či Tomáš Kočko, bigbeatovou větev Neboysa, Docuku nebo Koňaboj, bluegrassovou Teagrass, jazzovou zase Muziga. Absolutně žádné stylové hranice si nepřipouští Iva Bittová ani Benedikta. Každý si prostě z folklóru bere základní rysy, jako zpěvnost a melodičnost, a převypravuje je svým hudebním jazykem.

Folklór si dokonce rozumí i s hard rockem a doom metalem, což dokazuje účast tvrdých kapel Silent Stream of Godless Elegy a Sad Harmony. V jejich pojetí dostává lidová hudba opět jiný rozměr, aniž by ztratila své základní principy. V neposlední řadě stojí za povšimnutí i texty lidových písní. Prostými slovy, přitom s neobyčejnou moudrostí, dokáží postihovat podstatu života, lásky i smrti.

Reprezentativní CD Čarohraní, ozdobené čtyřjazyčným bookletem, představuje poctu moravskému folklóru. Zároveň ale také naznačuje, jak živý a inspirativní dokáže být. Karel Souček

Příbamský deník, 29. září 2003
Karel Souček

Čerohraní

Refrén Čarohraní

...Jinou pozoruhodnou kompilací je Čarohraní z kořenů moravského folklóru. Mohla by mít podtitul Není jen Čechomor. Celkem třináct souborů zde prezentuje dvaadvacet velmi různorodých pojetí naší hudební minulosti.

Celému albu pochopitelně vévodí již legendární Hradišťan, který dokáže tuzemský folklór krásně skloubit třeba s folklórem africkým. Tomáš Kočko & Orchestr hraje na akustické instrumenty s rockovou energií, Muziga znamenitě využívá dechových nástrojů, Teagrass vychází z bluegrassu, jak křehce lze zahrát díky Čechomoru hitovou A te Rehradice, dokazuje kapela Veselá bída, jiným hitem by mohla být přímočará Stojí Kača, podpořená nepřeslechnutelnými bicími, elektrickou kytarou a výraznou flétnou skupiny Koňaboj.

Honza Dědek

REFLEX on-line,8. 10. 2003 • 2:20PM
Honza Dědek

Němečtí sousedé, je libo mährisch Folklore?

Němečtí sousedé, je libo mährisch Folklore?

Z nové desky brněnské nahrávací společnosti Indies Records by měli naši obrozenci opravdovou radost. Jedná se totiž o podobný počin, jakým se literáti v čele s Havlíčkem Borovským snažili v dobách národního kulturního temna vrátit češtinu do měst - sbíraní moravského folklóru. Nutno podotknouti, že to Indies i Havlíček dělají opravdu podobně. Na desce nenajdete jedinou vulgární písničku, která do folklóru jednoznačně patří. Holt si třeba takový "Obkročák" musíme zahrát sami.

První věc, kterou si člověk na albu prostě musí všimnout, je kýčovitý booklet, popsaný krom češtinou ještě dalšími evropskými jazyky - němčinou, angličtinou a francózštinou. Nemusím být genius, aby mi došlo, že se nejedná o pomůcku mladým studentům cizích jazyků, ale o komerční desku. Možná jsou myšlenky Indies čisté jako křišťál a jedná se pouze o snahu rozšířit naši lidovou kulturu do světa, ale jisté je, že "Wunderspielen" je nahrávka určená pro cizince.

Na kompilaci se setkávají opravdu různorodí umělci. Potkávají se tu už zkušení, léty prověření muzikanti jako Hradišťan, Tomáš Kočko (jemuž brzy vyjde pátá deska "Do Tanca"), Iva Bittová nebo česko-slovenská folklórně-bluegrassová kapela Teagrass, s hudebníky, kteří krásu moravského folklóru teprve objevují (Maraca, Docuku, Benedikta). Výjimkou není ani přítomnost rockových a metalových kapel. Zvláště bigbítově laděný Koňaboj dodává v začátku svého "Žalu" folklóru drive.

Většina písní je autorská nebo interpretovaná v nových aranžích. Nejlepší z nich najdeme hned ze začátku. Tanečněji laděná "Karneval" je následovaná songem "Krátký popis léta" (obě od Hradišťanu), který přes svou délku poeticky, mile a květnatě popisuje oblíbené roční období. Na řadu pak přicházejí autorská díla Tomáše Kočky. Svižná, melodická a zpěvná oslava slunovratu "Svatojan", melancholická "Vy vsetínští pání" a "Stojí kostel kamenný" s křesťanským motivem. Výborná je taky instrumentální "Walachia" od Maracy, kde hudebně nakoukneme i do kultur z blízkého východu. Muziga se ve "Valaši, Valaši“ nebojí mrknout na jih Evropy, ale v dalších písničkách se opět plně soustřeďuje na Moravu. Na Teagrass je zajímavé propojení s country, což, pravda, není až tak překvapivé, když vezmu do úvahy oblíbenost tohoto stylu v menších městech. Krom výše zmíněných je na albu také spousta experimentů v podobě hard-rockových Sad Harmony a doom-metalových Silent Stream Of Godless Elegy.

Recenzi ukončím pomocí slovního hodnocení - výběr je opravdu mimořádně pěkný, dokonce bych řekl, že vyniká nad průměr desek obdobného zaměření. Bohužel ho tak trochu shazuje druhá experimentálnější polovina.

Jan Binder

ww.musicserver.cz, 26.09.2003 05:00
Jan Binder

DIVNÉ HRANÍ

DIVNÉ HRANÍ

Tématické výběry se staly oblíbeným artiklem vydavatelství. Za léta už mají nashromážděny docela slušné zásoby a z toho lze tahat stále tytéž ingredience a sestavovat z nich stále nový jídelníček. Někdy se to povede (Folkové léto), někdy ne (Písně o rybách a rybářích) jindy se dosáhne kouzla nechtěného. A to se stalo cédéčku Čarohraní, které mělo ohromit posluchače hloubkou moravské studnice lidových písní, nebo množstvím kapel, které u nás udržují folklór naživu, nebo obojím.

Ve skutečnosti ukázalo, že to množství kapel moc hluboko do studnice nedosáhne, pouze čeří vodu na hladině, větší hloubka je pro ně nedostupná a to, co vyloví z povrchu, ochucují kečupy, sladidly či E-čky, aby výsledný nápoj vypadal k pití. Tento přístup známe z té tzv. populární hudby, příznivci ostatních žánrů často zatracované. Když producent neví, jak udržet interpreta na výsluní, vytáhne hit, o kterém si myslí, že už jej nikdo nepamatuje, oblékne ho do moderního hávu (to jsou ty kečupy a éčka) a předstírá novou písničku. Pamětník je pak zděšen, co mu to s jeho Abbou (příklad) udělali, a ještě více je překvapen, že mladí ani netuší, že tato píseň se hrála již před třiceti lety a že to, co obdivují, je její x-tá verze.

Na CD Čarohraní najdeme 22 skladeb od třinácti interpretů. Za částečnou pochvalu stojí booklet, čtyřjazyčně vypravený a věnující se stručně historii každé ze zúčastněných kapel. Nicméně i tady je to trochu zásah mimo terč. U projektu, který aspiruje na prezentaci v zahraničí, bych čekal namísto sebestředného představení úspěchů interpretů převzatých písní spíše povídání o těch písních. Historie, vznik, vývoj, souvislosti, úpravy a použité úpravy, autoři. Autoři??? U lidových písní? Ale ano, lid nic nesložil, vždy se nakonec najde nějaký ten jednotlivec.

No a podobně, jako je booklet o kapelách, jsou i písničky především o interpretech, nikoliv o moravském folklóru. Společným jmenovatelem není především úcta k folklóru a jeho udržení, ale předvedení vlastního ulovení a vláčení kořisti.

Asi nejlépe vychází hned úvodní Hradišťan, v první písni (Karneval) docela konzervativně autentický, v druhé (Krátký popis léta) sugestivně obrazotvorný melodicky, aranžérsky i textově. Jen nevím, jsou-li výrazy „po stříbrném mostě kráčí luna“ nebo „požáry ze čtyř stran – hoří léto“ důvěryhodné jako lidové. Ale fakt je, že si ji doteď pamatuji a vracím se k ní. Je to tak, je to suverénně nejlepší skladba desky. Trošku evokuje Jethro Tull… Tomáš Kočko a Orchestr se soustředili na efektní, téměř thrillerovou dramatizaci písní za použití šeptání a ozvěn, vrcholu dosáhli ve třetí skladbě Stojí kostel kamenný. Ve skladbě Svatojan nevím, o kterém období píseň je – fakta v textu odporují kalendáři. Celé to korunuje chlapecký projev sólisty. Jedna písnička na výběru pro Maracu je až dost, i v té jedné předvede bezradnosti plnou náruč, to Kočko a Hradišťan jsou aspoň tvrdě „na věc“.

Muziga působí krotce, vydala se na cestu, aby jí ostatní neutekli, ale nejraději by se vrátila do lůna opravdového folklóru, ovšem ostatní by se jí smáli, a tak s nechutí experimentuje. Iva Bittová stále více hraje roli Lucie Bílé českého folku a folklóru. Její píseň je pokusem nalézt na Moravě arabské kořeny. Teagrass jakoby tím „-grass“ ukazoval, že má ještě i jiné zkušenosti a ambice, než je jen lidová píseň. Na tomto základě se dá smysluplně stavět a výsledná symbióza vypadá sympaticky – zařazuji jej hned za Hradišťan. Písně Teagrassu mají okolo 2,5 minut, zatímco jiní dokázali nastavovat folklór hodně přes 4 minuty.

Docuku ukazuje, jak je u lidové písně, které se zmocní folkloristé, v podstatě jedno, o čem je text – nesoulad hudební části s obsahem textu je upoutávající. Bezděky tak upozorňují na skutečnost, že mnohé lidové texty by neobstály, kdyby nebyly lidové. Veselá bída je spíš bídou smutnou, protože Rehradice samozřejmě ihned vyvolají reminiscenci na předchozí verzi V. Redla, a kdo doposlouchá až sem, budou mu rázem jasné moje výhrady. Koňaboj je módní záležitost, chlapci jsou v pozici běžícího za rychlíkem, ve kterém sedí Hradišťan a podobní veteráni. Moderní zvuk je čistým pragmatismem. Neboysa je v podobné pozici, navíc na sebe upozorňuje voláním Zastavte vlak!, protože použitý folk-rock je už vyčpělý sám o sobě, natož naroubován na folklór. Společným jmenovatelem je mládí těchto skupin – historie se opakuje: podobně jako po úspěchu Kamelotu vznikaly jak houby po dešti kapely hrající „jako“ Kamelot. Že by za jeden, dva roky kořeny folklóru našli, pronikli k nim a pochopili je? Asi opravdu žijeme rychleji.

Agresivita interpretů se ke konci CD stupňuje – Benedikta už nectí ani intonační a výslovnostní pravidla, na lidovou píseň si jen hraje a dokonce bezradně jednu ukončuje fade-outem. Dovedete si představit, jak děvečky jdou po vsi, zpívají, a najednou ztišují a ztišují, až zmlknou? Pojmenovat skupinu anglicky a odkazovat se na moravské kořeny je kapitola sama pro sebe. A vůbec nevadí že svůj styl definují jako hard rock (Sad Harmony) nebo doom metal (Silent Stream…). Paradoxně nakonec skupina Sad Harmony působí lépe než folklorizující interpreti. Hard rocku muzikanti rozumí, a tak Sad Harmony vypadá jako normalizační východisko z nouze, kdy se nesmělo zpívat anglicky, ale metal se hrát mohl. O lidové písni to ale určitě není. Silent stream… vsadil na spolupráci s T. Kočkem a ten je hudebně znásilnil k obrazu svému. Z Giguly je náhle Godula a doom metal zmizel.

Asi jako kdybyste místo do moravské vsi šli do skazenu moravské vsi. Nebo jako kdybyste místo na cimbálovku šli do muzea voskových figurín si cimbálovku poslechnout.

Miloš Keller

www.internetfolk.cz, čtvrtek 20. listopadu 2003
Miloš Keller

Čarohraní z kořenů moravského folklóru

Čarohraní z kořenů moravského folklóru

V době neutuchajícího zájmu o world music nemůžou samozřejmě zůstat stranou ani brněnští Indies, jež právě pod "svoji střechou" sdružují snad ponejvíce domácích představitelů tohoto žánru. Že však nejde o nějaký pevně definovaný směr s jednotnými kritérii, dokládají právě na tomto albu "pestrobarevná" domácí hudební tělesa a interpreti, kteří do své tvorby přetavili moravskou lidovou hudbu v různé míře a různým způsobem. I přesto je však v samotném výsledku celkový dojem překvapivě jednotný, neboť v jejich tvorbě zůstalo zachováno to hlavní - přirozená moravská zpěvnost a melodičnost. Kdo a s čím pak přispěl do vínku?

Jiří Pavlica a cimbálová muzika Hradišťan jsou dnes již pojmy, které je asi zbytečné zvláště představovat. Dvě písně z úspěšného alba O Slunovratu tvoří jistě hudební intro z řad nejpovolanějších. Navíc výběr obou skladeb (Karneval, Krátký popis léta) zdařile ilustruje Pavlicův záběr mezi citlivými folklórními aranžemi a vlastní písňovou formou pohybující se na pomezí hned několika hudebních žánrů.

Úzké souznění s moravskou lidovou hudbou, ať již s tradičními písněmi se zbojnickou tematikou (Svatojan), zachmuřeně baladickými (Vy vsetínští páni) či naopak prostoupenými křesťanskými motivy (Stojí kostel kamenný), představuje Tomáš Kočko se svým Orchestrem. Jeho pojetí je přímočařejší, živelnější a temperamentnější. Ne nadarmo se jeho muzika se svojí energií neztrácí ani v konfrontaci s rockovými formacemi, zůstává však pevně zakotvena ve svých kořenech a není poplatná komerčním popově-folklórním úpravám.

Zvláštní kapitolu tvoří zlínští Maraca, jejichž záběr je však mnohem širší. Instrumentálka Walachia tak představuje pouze jednu z inspirací a podob této zajímavé kapely s výraznými instrumentálními kvalitami. Od ostatních písní alba se odlišuje především bohatou kompoziční členitostí - delší, takřka artrocková úvodní pasáž se přelévá do čistě folklórní mezihry s dominantními tóny píšťal, aby se závěrečné finále neslo ve výrazně kvapíkovém rockovém tempu. Zkrátka Maraca jsou jiní a sví.

Stylově nejednoznačně zařaditelná je i skupina Muziga, která zpracovává odkaz moravských a valašských lidových písní rovněž osobitým způsobem. Jednoduché písničky s tradiční látkou se v jejich podání proměňují do instrumentálně barevnějších minikompozic se silným jazzovým akcentem.

Iva Bittová v Zeleném vínečku potvrzuje, že lidová písnička pro ni zůstává asi nejinspirativnější. Oproštěna od hlasového manýrismu některých svých ambiciózních projektů působí v této poloze mnohem přirozeněji a jakoby zranitelněji.

Folklórně-bluegrassoví Teagrass jsou sice velmi respektovaní, jejich zpracování folklórní látky mne však osobně nechává poněkud chladným. Nemohu se ubránit pocitu, že jejich písničky plují tak nějak po povrchu a jejich místo spatřuji spíše v hospodách s hudební produkcí a při country bálech.

Na tradici "valmezáckého" bigbítového muzicírování navazuje skupina Docuku. Hraje tradiční moravský folklór s rockovým drajvem v duchu Vlasty Redla - dosud ještě sice není příliš známá, její hudbou však prostupuje nadšení a poctivý přístup k věci. Možná tedy o ní ještě uslyšíme...

K novým jménům patří i pražská Veselá bída. Po počátečním hledání a rozhodování se mezi folkem a lidovkou se přiklonila k tomu druhému a mohu-li soudit podle jejího jediného kousku na albu - písni A te Rehradice, udělala dobře. Docela pěkně zaranžovaná folklórní záležitost, na větší soudy je však asi příliš brzy.

Zásnuby bigbítu a folklóru vyškovského Koňaboje, alespoň soudě dle jediné skladby Stojí Kača - Žal, příliš přesvědčivě nevyznívají. Ucouraný hospodský rock, nenápadité aranže, pěvecký projev na úrovni okresního zájmového "krúžku". Dvě a půl minuty jsou však příliš málo, takže třeba jim křivdím...

Mnohem lépe vyznívají podobně orientovaní Neboysa z Plzně. Písni Na tej hore nechybí patřičný drajv či zdařilé pěvecké linky - i když v jejich případě o nějaké větší originalitě nemůže být také ani řeči.

To Benedikta je už přece jen o značný krok dál. Původní folklórní nápěvy jsou v jejich podání "maskovány" dovedným hudebním doprovodem a nápaditými aranžemi, i když v nich vychází z jiných tradičních oblastí - funky, hardrocku, blues či jazzu. Výborné jsou především obě vokalistky sestry Váňovy.

Hardrockoví Sad Harmony rovněž nejsou žádní zelenáči. Jejich nahrávky se prodávají i v zahraničí, tady se představují poněkud v nezvyklé poloze s velmi pěkně zaranžovanou Ode mlýna ke mlýnu, jíž skládají hold rodnému Horňácku. Příslušnému přitvrzení kytarovými riffy se dostane místa v rozumné míře a na velmi patřičných částech skladby. K vlastnímu překvapení musím zkonstatovat, že jde o jednu z nejlepších záležitostí celého alba.

Pro závěrečnou Gigolu v podání doom metalových Silent Stream of Godless Elegy platí stejné, co pro předcházející píseň, i když se odehrává v zcela jiné režii. Instrumentálka, která vznikla za účasti Tomáše Kočka, je tak výbornou tečkou za celým albem. Nepostrádá patřičný metalový říz, zároveň je však prostoupena pěkným melodickým motivem, vycházejícím z moravského folklóru.

Igor Nováček

www.freemusic.cz 16.09.2003 00:00
Igor nováček

Čarohraní

Čarohraní Kořeny jsou pevné

Přiznám se, že když jsem poprvé zasouval CD Čarohraní do své věže, moc jsem si od toho nesliboval. Zase nějaký sampler, pomyslel jsem si. Začal Hradišťan dvěma písněmi a já si říkal: Jasně, teď platí trend dát největší pecky na začátek. Počkáme, kdy tomu spadne řemen a dojde na slabší kousky.

Deska pěkně ubíhala a řemen stále nepadal. Po půl hodince jsem si už musel přiznat, že to je kompilace jako hrom a že má rozhodně právo na samostatnou existenci. Mapuje širokou škálu muziky, která vychází od kořenů moravské zpěvnosti, ale interpretuje ji jinak, nově. Na velkolepě znějící Hradišťan, který po úvodní folklorní skladbě v Pavlicově stylizující úpravě přibližuje k moravským lidovým kořenům básně moravského básníka Jana Skácela, navázal Tomáš Kočko a jeho tři opusy na lidové motivy, nezařaditelná Maraca s muzikou, které mi zněla trochu jako scénická nebo filmová (v dobrém slova smyslu) a potom už Muziga s jejich valašským uhranutím. Lehce a koketně protančila v mých uších Iva Bittová a její vokální radost z lidové písničky. Pak přišel Teagrass a já pochopil, co to znamená dobrá dramaturgie desky. Držela pohormadě jako kdyby se umělci na tomto repertoáru domluvili společně a při vší pestrosti jsem pořád vnímal tu sílu a tah moravských kořenů.

Druhou polovinu desky přitom obstaraly kapely ne tak notoricky známé, ale velmi zajímavé. Docuku z Valašského Meziříčí (s Lucií Redlovou) patří k objevům poslední doby, Veselá bída (kolem Františka Segrada) představila další verzi slavné A ty Rehradice a první dvojpísničky na oficiálním nosiči se dočkal i vyškovský Koňaboj, letošní vítěz Zahrady. To už jsme se ovšem pohybovali ve zřetelně rockových inspiracích moravskou lidovkou, což platí i pro plzeňskou kapelu Neboysa a ostravsko-karvinsko-pražskou Benediktu. I když jde v těchto případech o folk(lór)-rock, jde o kapely, která se objevují i na folkových přehlídkách a většina publika je nejen toleruje, ale dokonce přijímá s radostí.

Jediný výlet za hranice našich žánrů tak přinášejí poslední dvě skladby - Hard rockoví Sad Harmony v kompozici Ode mlýna ke mlýnu propojily silně boostrované kytary s houslemi, cimbálem a dudami v písničkce vycházející z muziky horňácké, a doom metaloví (!) Silent Stream of Godless Elegy v Gigule pak urputnou metalovou zběsilost s muzikou valašskou. Příznám se, že u Sad Harmony mi vadilo, že kompozice byla natolik čitelná, že jsem přesně odkázal odhadnout, kdy nastane další díl hardrockového strašení a kdy se znovu vrátí muzika k akustickému hraní, ale jinak to bylo zajímavé. Propojení v Gigule mi přišlo ústrojnější a měl jsem pocit, že v něm trošku slyším jako by myšlení Tomáše Kočka. Stačilo ovšem projít pěkný čtyřjazyčný booklet s miniprofily všech kapel, abych se dozvěděl, že opravdu Tomáš Kočko nahrávku produkoval.

Booklet stojí za přečtení i pro sleevnote Jiřího Plocka a je tradičně velmi hezky udělaný až na jednu maličkost. Nikde jsem se nedozvěděl autory jednotlivých písniček, což je škoda převeliká. Já vím, ono se to zvlášť u tohoto repertoáru těžko určuje: co je ještě lidovka v úpravě a co už je umělá píseň, o to spíš bylo třeba to na desce uvést. Materiál na desce vznikl z větší míry opravdu kompilací nahrávek už vydaných (zejména u slavnějších jmen), takže kdo sbírá všechno, už ho většinu bude mít ve fonotéce. některé písničky ale vycházejí na albu poprvé a především musím ještě jednou zdůraznit, že to je tak dobře udělaný výběr, že pro svůj rozhlasový pořad bych prostě mohl zasunout album do přístroje a mezi jednotlivými písničkami přidat pár glosujících slůvek a bylo by vymalováno. Album patří do vznikajícího edičního projektu vydavatelství Indies, který nese označení Možnosti a kde se už objevily nebo dokončují další nosiče na rozmezí žánrů (Gulo čar – Baro Drom, Tomáš Kočko a Orchestr – Do tanca, Tara Fuki - Kapka). Musím se přiznat, že to jako nabídka zní lákavě a že se těším.

Jiří moravský Brabec

Folk&Country 11/2003
Jiří moravský Brabec

Kočko zahájil turné k novému albu

Kočko zahájil turné k novému albu V pořadí páté album s folklorními kořeny vydává v těchto dnech Tomáš Kočko & Orchestr

Do tanca! vyzývá svým nejnovějším albem multiinstrumentalista a zpěvák Tomáš Kočko, který patří k českým špičkám žánru world music.

Ostrava - Multiinstrumentalista a zpěvák Tomáš Kočko, přezdívaný také "valašský Pavlica", vydává v těchto dnech své v pořadí již páté album, které představí na čtyřech koncertech v kraji. Album Do tanca! je stejně jako další desky frýdecko-místeckého rodáka Kočka zcela originální směsicí s širokým rozpětím od folklorní tradice po taneční remix. Zemitá hudba s valašskými kořeny si v pojetí Tomáše Kočka a jeho orchestru world music získala značný respekt také u odborné veřejnosti. Kočkova hudba, v níž se ve vzájemné symbióze objevují ro- ckové, jazzové a folklorní motivy, je ve výsledku překvapivě bytostně moravská. Že se Tomáš Kočko rád prochází mezi žánry, dokazuje také jeho pestré hudební studium. Začal na konzervatoři s hrou na violu, od které přešel k muzikálovému herectví. To posléze doplnil studiem operní režie. Osou jeho hudby neměnně zůstává valašská tematika a poezie. "Má smysl být odněkud a nestydět se za to," vzkazuje posluchačům skrze svou hudbu Kočko. Jeho nové album obsahuje jedenáct skladeb, z čehož polovinu tvoří autorské a polovinu upravené písně z lašského a valašského regionu."Pozornost zasluhuje i booklet nového alba, který stejně jako ty předešlé obsahuje artefakt jednoho z umělců severní Moravy," upozorňují brněnští vydavatelé z Indies records. "Po Jaroslavu Frydrychovi, Mariu Kotrbovi a Miroslavu Lyskovi nyní dokresluje tvář alba dílo Karla Chovance z Rožnova pod Radhoštěm," dodávají brněnští vydavatelé. Dnes si mohou skladby z alba Do tanca! poslechnout návštěvníci Moravské kaple v Opavě, následně Kočkova kapela poputuje do Ostravy, Frýdku-Místku a Orlové.

TEREZA GAVLÍKOVÁ

MF DNES 15.10.2003
Tereza Gavlíková

Tomáš Kočko & Orchestr mají premiéru v U-klubu

Tomáš Kočko & Orchestr mají premiéru v U-klubu Olomouc -

Na konzervatoři začal studovat violu, po čase přeskočil na muzikálové herectví, které si doplnil ještě studiem operní režie. Inscenuje, skládá, zpívá, hraje a kromě velkých muzikálových scén je ho vidět i v malých klubech. Tímto všestranným muzikantem je Tomáš Kočko, který dnes večer vystoupí v olomouckém U-klubu. Představí se zde v programu nazvaném „Tomáš Kočko & Orchestr“. „Tomáš Kočko se svým orchestrem si v klubu odbydou svoji premiéru. Jsem rád, že přijali naše pozvání, protože jde o vynikajícího zpěváka a skvělou kapelu hrající world music,“ řekl Leo Friedl z pořádajího U-klubu Olomouc. Jako písničkář se Tomáš Kočko inspiruje krajem, z něhož pochází; narodil se ve Frýdku-Místku, tedy skoro v srdci Beskyd. Právě valašská tematika i poezie jsou osou jeho hudby. Zhudebnil například poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila. Druhou významnou částí repertoáru je původní ohlasová tvorba inspirovaná zbojnickou tematikou, zvláště pověstmi a písněmi o Ondrášovi, legendárním hrdinovi beskydských hor. Repertoár kapely doplňují osobité úpravy tradičních písní Moravy. Zvuk skupiny je akustický, poučený rockem, world music i jazzem.

Tomáš Kočko a Orchestr hrají pravidelně na tuzemských i zahraničích festivalech. Stejně tak pravidelně míří do studia a nahrávají desky. Debutovali v roce 1999 cédéčkem „Horní chlapci“, které časopis FOLK & Country označil za debut roku. Druhá deska z roku 2000 se jmenuje „Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ“ . Třetí CD z roku 2001 formace pojmenovala „Hodovnice“. Zatím poslední desku muzikanti nazvali „Sadné Zrno“. Kapela, jejíž premiérové vystoupení začíná v U-klubu ve 20 hodin, hraje ve složení Tomáš Kočko (kytara, mandolína, grumle, zpěv), Petra Václavíková (příčná flétna, zobcové flétny, kravský roh, citerový cimbál), Pavel „Šaman“ Hanousek (viola, housle), Petr Hladík (percuse, citerový cimbál), Kamil Medvěd Tománek (kontrabas).

IVANA PUSTĚJOVSKÁ

Mladá fronta - DNES 19.02.2003

IVANA PUSTĚJOVSKÁ

zpět | nahoru | domů